Nedávno jsem při úklidu svých šuplíků a krabic s různými poznámkami a deníky z minulosti narazila na papírek evidentně pocházející z některé z mých minulých hospitalizací v bohnické nemocnici. A opět je tu mé oblíbené téma: KDO JSEM?
„Od svých šestnácti, sedmnácti let jsem se snažila přijít na to, kdo jsem. Postupně jsem odkládala jednu vrstvu za druhou, až mi nezbylo vůbec nic. Nic, co by bylo jenom moje. Nemám žádnou vlastní identitu, lekla jsem se. Pak jsem na čas „odložila hlavu“, vzdala se přemýšlení – a zkusila sama sebe procítit. Taky to moc nefungovalo; když jsem se cítila dobře, bylo vše o.k., když mi bylo hůř, nejradši bych sama před sebou utekla. Kdo tedy sakra jsem, kde najdu v sobě něco, na co se můžu spolehnout?
Teď už vím, že jsem otevřená možnost, příležitost… Že každá nečekaná událost, setkání, každý nový vztah ve mně otevírá další dvířka do neznáma. Že jsem život, který chce být prožit a ne intelektuálně pochopen a popsán.
Jaký bude zítřejší den? A jaký ten dnešní? Není dětská hravost a zvědavost lepší než sebepevnější jistota?!“
Zřejmě se jednalo o jakési cvičení ve dvojicích; na tom papírku je totiž (červeně) připsáno:
Ano, je a těch dvířek do neznáma bude ještě hodně, Ali. Jen se nebát…
♥ Renata
Netuším už, z kterého roku tohle „cvičení“ pochází (chybí datum), na kterém to bylo pavilónu (a že jsem jich při své okružní jízdě po bohnickém areálu poznala spoustu), nevzpomínám si ani, kdo byla Renata. Zřejmě některá z mých mnoha tehdejších kamarádek, s nimiž jsem se už nikdy později nesetkala…
Jenom doufám, že to, co jsem věděla tehdy a co na mě teď vyskočilo s odstupem mnoha let, teď už nezapomenu. Nikdy.
