Až doposud jsem psal pouze o kamarádech z Psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích. Tam to bylo zdaleka nejhorší a žel tam jsem si toho také odkroutil nejvíce.
Ještě před přiznáním invalidního důchodu jsemale měl možnost poznat i jinou léčebnu.
Byly to Kosmonosy. Dodnes přesně nevím zda jsou Kosmonosy samostatnou obcí, nebo je to jen část města Mladé Boleslavi. Každopádně jsou tyhle dva subjekty prakticky spojené. V Kosmonosích jsem byl hospitalizován celkem dvakrát, vždy na tom nejlepším otevřeném oddělení, které tehdy neslo název S9. Můj první pobyt tam proběhl nedlouho po listopadu 89, ale v době, kdy jsem ještě neměl přiznaný invalidní důchod. Už přesně nevím, jestli to bylo v devadesátém, nebo jedenadevadesátém roce. Jen si pamatuji, že to bylo na podzim. Já do té doby znal jen drsnou léčebnu v Beřkovicích a když jsem se dostal poprvé do Kosmonos, byl jsem až téměř šokován, jak příjemně může pobyt v léčebně probíhat a jak velkou míru svobody tam může člověk mít. Zdúraznuji ovšem, že jsem se tam léčil v obou případech na nejmírnějším oddělení, kde byly jen samé lehčí případy. Jiná oddělení si asi s Beřkovicemi příliš nezadala. Šokem pro mě bylo především to, že oddělení bylo otevřené a pokud pacient neměl nějaký povinný program, mohl si jít kam chtěl. Ubytování na třílůžkových slušně zařízených pokojích. Navíc na S-devítce se muži i ženy léčili společně. To pro mě byla další nevídaná novinka. Jen té povinné psychoterapie tam bylo na programu opravdu hodně a zabírala většinu všedního dne.
O víkendech bud pacient odjel domů na propustku, nebo měl volno a mohl si klidně na celý den odejít, kam se mu zachtělo. Nějaké kamarády jsem si tam při první hospitalizaci našel, ale protože jsem tam strávil jen asi 10 dní, žádné velké přátelství z toho nebylo.
Podruhé jsem se léčil v Kosmonosích už po přiznání invalidního důchodu. Bylo to někdy ve druhé polovině devadesátých let. A znovu na stejném oddělení -S9.
Na druhou léčbu se pamatuji více. Znamenala pro mě spíše lázně, než psychiatrické oddělení. Nastoupil jsem tam vyloženě dobrovolně a na vlastní žádost a proto jsem mohl kdykoli okamžitě odejít. To je pro pacienta velmi důležitý pocit, když může kdykoli léčbu ukončit aniž by musel podepisovat nějaký revers. Tohle jsem tedy z Beřkovic neznal. Má druhá hospitalizace v Kosmonosích proběhla v létě během školních prázdnin a proto jsem hned mohl svůj pobyt na Mladoboleslavsku využít o víkendech k mé oblíbené turistice. Vzpomínám si, jak jsem svého věkového vrstevníka pacienta Honzu přemluvil o jednom víkendu k výletu na zříceniny skalních hradů Valečova a Drábských světniček. Mým nejlepším kamarádem v Kosmonosích se stal ale někdo jiný. Dnes s odstupem zhruba pětadvaceti let si pamatuji již jen jeho příjmení. Jmenoval se Rendla. Byl to muž oproti mě skoro o dvacet let starší. Mě bylo tenkrát kolem pětatřiceti, jemu kolem pětapadesáti. Jednak ale na svůj věk nevypadal a jednak byl mladý nejen tělem, ale hlavně duchem. Rendla byl trochu unikátní případ. Postavou až nápadně maličký, snad o třičtvrtě hlavy menší než já. Jistě neměřil víc než 160 centimetrů. Jinak na svůj věk velmi dobrý a hlavně nadšený sportovec. Sváděli jsme spolu bitvy ve stolním tenisu a hlavně v nohejbalu, kde jsme si to rozdávali netypicky jeden proti jednomu.
I když byl Rendla o dvacet let starší než já, byly ty zápasy zcela vyrovnané, což zejména v nohejbalu, který je náročný na pohyb bylo unikátní. Rendla toho uběhal stejně jako já o dvacet let mladší člověk. A vyvrcholení našich vzájemných klání pak příšlo, když Rendlu propustili. Asi za týden po propuštění přijel do Kosmonos na kole z místa vzdáleného skoro 50 kilometrů, rozdal si to se mnou v nohejbalu jeden na jednoho, porazil mě 2:1 na sety a zase jel těch téměř 50 kiláků zpátky.
Dnes po dvaceti letech od mé druhé hospitalizace v Kosmonosích mi někdy připadá, že Rendlu v jeho sportovních aktivitách jen špatně kopíruju. A když mám někdy splín z toho, že jsem malý a navíc už mám svá léta, vzpomenu si na pacienta Rendlu z léčebny v Kosmonosích, který byl přibližně v mém nynějším věku a navíc o dost menší než já, tak je rázem po splínu.
