S Pavlem Hlaváčkem jsem byl v beřkovické léčebně dvakrát. Poprvé to bylo při mém nejdelším pobytu na otevřeném oddělení, podruhé po několika letech na uzavřené přijmací jedničce. Jeho životní situace při obou hospitalizacích ale byly dost odlišné.
Pavel nebyl nijak vážněji psychicky nemocný. Proto také nepobíral žádný typ invalidního důchodu, ale normálně manuálně pracoval. Byl to hodný kluk, nikomu neubližoval, nad nikoho se nepovyšoval. Jen měl v životě dost smůly. Byl přibližně v mém věku, takže při první hospitalizaci mu bylo kolem třiceti let. To na tom byl ještě docela dobře. Bydlel u staré nemocné matky v malém městě v našem kladenském regionu, o kterou pečoval.
Pavel měl jednu chybu. Rád se napil. Přitom ale nikdy nebyl agresivní, ani to nebyl typ notorického alkoholika, který musel mít alkohol denně. Smůlu měl v tom, že nebyl na mladého muže moc pohledný a také měl dost kil navíc. Vzpomínám jak se snažil najít si při našem prvním pobytu nějakou přítelkyni mezi pacientkami a když už se mu to podařilo, brzy mu ji přebral někdo jiný- pohlednější. Pavel se s tím dokázal smířit a neublížil ani té přítelkyni ani jejímu novému nápadníku. Strávili jsme na otevřeném oddělení několik společných týdnů a docela jsme si rozuměli. Já se pak v léčebně napil a za trest mě přeložili na uzavřenou pověstnou ,,čtrnáctku“, kde se léčili muži s ochrankou. Ještě si pamatuji, jak mi Pavel obětavě druhý den po přeložení přinesl všechny mé osobní věci na ,,čtrnáctku“. Když jsem se pak za dobré chování na otevřené oddělení vrátil, Pavla už jsem tam nenašel. Mezitím ho z léčebny propustili.
Uplynulo několik let a my se v Beřkovicích sešli podruhé. Tentokrát oba krátkodobě na přijímací uzavřené jedničce. Pavel tam nastoupil i s kamarádem z jeho malého města, který byl na psychiatrii úplně poprvé. Důvod jejich společné hospitalizace byl zajímavý.
Oba ,,pařili“ ve svém městě na nějaké taneční zábavě a tam jim oběma podnapilým někdo neznámý ukradl všechny peníze. Protože oba byli typy lidí, kteří žijí od výplaty do výplaty a nemají nic našetřeno, najednou neměli ani na jídlo. Do Beřkovic je proto přijali jen nakrátko a navíc s krajní nevolí. A při tom druhém pobytu byl Pavel v úplně jiné životní situaci než poprvé. Matka mu mezitm zemřela, on sice po ní zdědil byt, ale protože ten byl městský a Pavel asi dvakrát nezaplatil nájem, tak mu ho bezostyšně město sebralo. Najednou z něho byl bezdomovec. Vyřešil to bydlením u kamaráda, se kterým do Beřkovic přišel. Ale smůla byla v tom, že ten kamarád byl podobným málo zodpovědným typem člověka jako Pavel. I on měl se svým též pouze městským bytem namále.
Podruhé jsem s Pavlem a jeho kamarádem strávil v léčebně jen několik dní. Už ani nevím jestli dřív propustili mě, nebo je.
A zase uplynulo několik let. Nastalo nové tisíciletí a já Horní Beřkovice vyměnil za léčebnu v Sadské u Nymburka. Za této situace jsem jednou Pavla potkal v městském autobuse a aspon stručně se od něj dozvěděl novinky z jeho života. Důchod neměl ani ten nejmenší, musel proto stále manuálně pracovat. A u toho kamaráda už nebydlel, protože i ten přišel nakonec o byt. Zařídil si proto nějaký dost drahý pronájem přímo u nás v Kladně. A protože manuální prací se dnes zrovna moc nevydělá, větší část jeho platu šla na ten pronájem.
Nevím jestli se dnes Pavel ještě občas rád napije. Patrně ale ne, jestliže chce trochu slušně bydlet při placení dnešních přehnaně vysokých pronájmů mu patrně peněz na alkohol moc nezbyde….
