Dana Emingerová je česká publicistka, spisovatelka a lektorka kurzů „Psaní podle Lustiga“.
Poslední roky publikuje ve velmi známém časopise National Geographic a vyučuje tvůrčí psaní na Západočeské univerzitě i v Akademii ČTK.
Začínala v Mladém světě, pak pracovala pro iDNES, Český rozhlas, psala reportáže pro zahraniční média. Své nejtrvanlivější noviny má v historické budově Národního muzea na Václavském náměstí, kde se podílela na textech pro všechny stálé přírodovědecké expozice.
Vydala 13 knih. Je to velmi aktivní, talentovaná a energická žena. Mezi její koníčky patří hlavně sport. Ráda hraje volejbal, lyžuje a jezdí na kole. V oblibě má také čtení knih, v současnosti spíše poslouchá audioknihy. Učí psát lidi – různého vzdělání a zaměření, podle zkušeností známého spisovatele Arnošta Lustiga. Má ráda vnoučata, se kterými si ráda hraje a také se stará o své již devadesátileté rodiče. Velmi ji toto poslání naplňuje.
Díky kamarádce, která mi zapůjčila knihu Duši nespoutáš, kterou napsala spisovatelka Dana Emingerová společně s vozíčkářem Martinem Tomáškem, jsem poznala tuto energickou ženu, se kterou jsem pro Vás připravila tento rozhovor:
Jste velmi aktivní žena. Kdy všechny aktivity stíháte?
Jednou mi poradil David Vávra, můj kamarád z Divadla Sklep – herec a architekt. Ptala jsem se ho, jak všechno stíhá, a on mi řekl: „Vyřadil jsem všechny nepotřebné schůzky. Co jde vyřídit po telefonu, vyřídím po telefonu, a scházím se jen s lidmi, se kterými mě to baví a přijde mi to obohacující.“
Máte ve vaší rodině nebo mezi blízkými někoho se zdravotním postižením?
Začnu u svých devadesátiletých rodičů, kteří jsou zdravotně postižení už tím, že jsou staří a mají různé neduhy. Ty z nich – hlavně z maminky – dělají člověka, který už není příliš samostatný, protože nemůže chodit. Jinak v rodině máme ještě jedno zdravotní postižení, ale o tom nechci mluvit.
Jaký máte vztah k lidem se zdravotním postižením?
Nikdo neví, kdy ho osud takto poznamená. Je mi všech lidí se zdravotními problémy a postiženími líto, ale zároveň se snažím lítost nedávat najevo, protože oni sami si přejí, aby se s nimi jednalo jako se všemi ostatními lidmi. Hodně jsem to pochopila při práci na knize Duši nespoutáš, kterou jsem psala s vozíčkářem trpícím od narození dětskou mozkovou obrnou. Je to muž, který má zdravou mysl, silné emoce i touhy, ale žije v těle, které mu téměř nic nedovolí. Jeho hendikep způsoboval, že se silně vázal na lidi kolem sebe, což bylo náročné i pro ty, kteří mu chtěli pomáhat. Toužil po partnerce, po vztahu – a ne vždy člověk jeho emoce přijímá pozitivně. Přesto byl Martin pro mě v životě velmi důležitý. Díky němu jsem si uvědomila, jaké mám v životě štěstí, za co všechno musím být vděčná a že nemá smysl trápit se hloupostmi.
Pracovala jste někdy ve svých rozhovorech i s lidmi se zdravotním postižením?
Nikdy jsem se tomu systematicky nevěnovala. Pamatuji si ale, že ještě před revolucí, když jsem pracovala v Mladém světě, jsem dělala článek o vozíčkářích. Vyrůstala jsem v době, kdy se lidé handicapovaným spíše vyhýbali, měli pocit, že jsou „jiní“, a nevěděli, jak s těmito emocemi v sobě naložit. Společnost postižené často nerespektovala, ba dokonce diskriminovala. Nebyly bezbariérové vstupy, takže vozíčkáři byli většinou vyčlenění ze společnosti. Když jsem se s nimi ale setkala osobně, pochopila jsem, že jsou to normální lidé, kteří nejsou nemocní, ale mají jen určitý hendikep, a že si přejí, abychom je brali vážně a usnadnili jim život. Dnešní společnost už je jiná, otevřenější a dělá mnoho pro to, aby se lidé s postižením mohli plnohodnotně zapojit.
Plánujete udělat nějaký projekt s dlouhodobě nemocnými lidmi?
Neplánuji. Co ale chci udělat, je knížka o stáří, protože mám k tomuto tématu blízko. Byť u starých lidí nejde přímo o postižení, spíše o problém současné společnosti. Populace stárne a mladí se musí o starší generaci důstojně postarat, ale zároveň by staří neměli „uzurpovat“ život mladým – ať už jde o penze, nebo o čas. Musí to být vyvážené a zároveň láskyplné. Snažím se vychovávat své děti tak, aby se jednou i ony chovaly hezky k nám. My jim stále s láskou pomáháme a stejně tak se sestrou pečujeme o své milované devadesátileté staré rodiče.
Jak jste začala psát a o čem jste zpočátku psala?
Už ve čtvrté třídě jsem napsala – a dokonce ve verších – knížku o svých devítiletých spolužácích. Kolovala i mezi rodiči. Byl to milostný příběh, který začínal: „Míša pluje na lodi, tu se s ním loď ponoří, na ostrově na něj čeká nastrojená Janička…“ Když paní učitelka knížku našla, před celou třídou na mě křičela, že kdyby byla tím Míšou, dala by mi před školou „přes držku“. To byly moje literární začátky.
Psala jsem strašně ráda. Ze školy jsem běhala domů a pokračovala v románu, který se vyvíjel podle toho, co jsem zrovna četla. Byl to takový plagiát. Začínal na ostrově u Robinsona Crusoa a přes příchod Indiánů, do kterého se promítly „májovky“, vše končilo světovými objevy Julese Vernea. V té knížce bylo krásně vidět, co jsem tehdy četla. Dokonce si pamatuji, že zdomácnělá zvířata na ostrově jsem opsala z knihy Dva roky prázdnin.
Kde všude ve světě jste byla na stážích a kde jste dělala reportáže?
Dlouhodobé stáže jsem absolvovala v 90. letech hlavně ve frankofonních zemích, protože jsem měla na gymnáziu i na vysoké škole francouzštinu. Ta mi otevřela dveře do Francie i Švýcarska.
Ráda jsem ale vždycky cestovala. Můj muž je také cestovatel a novinář, a dokonce si počítá, kolik zemí navštívil. Já to takhle nemám. Píšu pro National Geographic a učím kurzy psaní cestopisů. Evropu mám projetou opravdu důkladně, ale byla jsem i na dalších kontinentech a psala jsem odtud reportáže.
Na podzim jsem byla skoro měsíc v Kanadě – na východním i západním pobřeží – a bylo to nádherné. Byla jsem také v USA, ve Střední Americe, na Novém Zélandu, v Jižní Africe, v několika severoafrických zemích, například v Tunisku. A teď zrovna v Egyptě. V Asii jsem navštívila Singapur, Maledivy a Japonsko. O všech těch cestách jsem psala.
V časopise National Geographic jsem pracovala pět let jako hlavní editorka. Když jsem začala učit kurzy psaní, rozběhlo se to tak, že jsem si musela vybrat. Domluvila jsem se, že pro NG budu dál psát externě, ale rozhodla jsem se pro učení, které mě opravdu baví.
Dělala jste i jinou práci než novinařinu?
Ano. Vedu kurzy tvůrčího psaní. Spoustu lidí jsem naučila krásně psát a mnoho autorů už vydalo vlastní knihy, což mě nesmírně těší.
S jakým člověkem jste dělala rozhovor, kterého si nejvíce vážíte, a proč?
Je jich mnoho. Velmi jsem si vážila Arnošta Lustiga, se kterým jsem dělala řadu rozhovorů. Později z toho vzniklo i přátelství a já jsem začala chodit do jeho kurzů. Nakonec mi je předal, abych je vedla dál.
Hodně jsem si vážila také Václava Havla. Dělala jsem s ním rozhovory několikrát. Ten největší – z roku 1991 – byl přetištěn i v americkém New York Review of Books a také v holandských a švýcarských médiích.
Měla jsem moc ráda i spisovatele Viktora Fischla. Vedla jsem s ním několik rozhovorů, a protože mi zbylo hodně materiálu, napsala jsem o něm knihu Dva životy – hovory s doktorem Fischlem.
Novinařina je krásná v tom, že člověk potká spoustu zajímavých lidí. Dělala jsem interview například s Reinholdem Messnerem, pokořitelem všech čtrnácti osmitisícovek.
Jeden z nejhezčích rozhovorů, jaké jsem kdy vedla, byl nedávno s česko-švýcarskou novinářkou Renatou Libal pro National Geographic. Napsala úžasnou knihu do edice Duše národů o Češích. Jmenuje se Nostalgie není nikdy lehká. Povídaly jsme si o tom, co Čechy charakterizuje, v čem jsme úžasní a ani o tom nevíme. Shromáždila o nás nádherné postřehy, které považujeme za samozřejmost a měli bychom si jich vážit. Moc bych si přála, aby se ten rozhovor dostal k co nejvíce lidem – ne kvůli mně, ale kvůli tomu, co Renata říká. Je to plné naděje a povzbuzení.
O čem píšete nejraději?
O tématech, která mají přesah. Baví mě cestování, ale chci, aby text o daném místě vypovídal něco navíc – o historii, lidech, proměnách krajiny. Nedávno jsem například napsala velkou reportáž z Českých Milov, kde mecenáš umění Pavel Kysilka objevil zapomenutou sklářskou vesnici. Ukázalo se, že šlo o jedno z nejslavnějších sklářských center v Čechách. Fascinuje mě, jak může nějaké místo kdysi slavné úplně upadnout v zapomnění a jak je důležité, když někdo takové příběhy znovu objeví. Nechci psát jen nějaké krátké reportáže „odněkud“, ale snažím se, aby text měl hloubku a přinášel i určité zamyšlení.
Témata, kterým se vyhýbáte
Spíše si vybírám, o čem chci psát. Když mě něco nebaví, nepíšu o tom. Už dlouho nepíšu na zakázku – aby mi někdo řekl „napiš tohle“. Volím si témata, která mě zajímají, a těm se věnuji.
Kdo byl vaším velkým vzorem?
Můj dědeček – to byl můj první spisovatelský vzor. Milovala jsem ho. Byl sice trochu grafoman, ale právě on mě k psaní přivedl. Babičce vyprázdnil všechny knihovny a zaplnil je svými spisy, které mu nikdy nevyšly.
Na vysoké škole jsem měla ráda Vladimíra Kalinu, který vedl povídkový seminář a zároveň tvůrčí filmovou skupinu, jež stála za sérií „Básníků“. Právě on mě doporučil do Mladého světa, kde jsem pak novinářsky vyrůstala. V redakci byl mým největším vzorem Luboš Beniak, který mě v psaní reportáží zacvičoval.
Hodně pro mě znamenal i Viktor Fischl – byl to první spisovatel, který mi dával konkrétní rady k psaní. Práce na románu je totiž úplně jiná než ta žurnalistická.
Proč vedete tvůrčí psaní podle Lustiga?
Už jsem to trochu zmínila. Chodila jsem k Arnoštu Lustigovi na kurzy tvůrčího psaní. Jako novinářka jsem byla zvyklá držet se reality a chtěla jsem se naučit psát příběhy – tedy vymýšlet si, což novináři nesmějí. To je rozdíl mezi novinářem a spisovatelem: novinář, detektiv i historik musí mít všechno ověřené, zatímco spisovatel si může příběh vymyslet, ale musí ho napsat tak, aby mu čtenář uvěřil. A zatímco novinářské texty mají krátkou životnost, literatura – když se povede – má přesah.
Tohle mě naučil právě Arnošt Lustig. Jeho metoda byla skvělá. Když jsme spolu připravovali knihu Živel Lustig aneb Jak se píše kniha, už byl těžce nemocný. Tehdy mi řekl, že jeho kurzy musím převzít a pokračovat v nich dál. A tak jsem to udělala a dělám to dodnes. Přináší mi to velkou radost, protože si nesmírně vážím toho, co mě tento vzácný spisovatel naučil.
Samozřejmě jsem si jeho metodu přizpůsobila. Nejsem Lustig, ale základem je zpětná vazba. Lidé na semináři čtou své texty a říkají si navzájem, co se jim líbí a nelíbí – kriticky, ale laskavě a upřímně. Každý mluví sám za sebe. Nemusejí se shodnout. Autor, který jde s kůží na trh, si pak vybere, co přijme a co ne. Lektor k tomu přidá teorii a vysvětlí, proč by něco mělo být jinak.
Kurzy Arnošta Lustiga měly navíc obrovský lidský přesah. On sám byl poznamenaný zkušeností z koncentračního tábora, takže v jeho přítomnosti si člověk vždycky srovnal hodnoty.
Jaká bývá zpětná vazba od účastníků kurzu?
Doporučila bych čtenářům podívat se na moje webové stránky psanipodlelustiga.cz, kde je rubrika Naučili jsme se. Je tam asi tisíc komentářů, co se lidé v mých kurzech naučili. Ty kurzy nejsou klasické školení – je to spíše klub. Někdo chodí na volejbal, někdo do pěveckého sboru, a moji studenti chodí do „klubu psaní“. Mnozí z nich chodí opakovaně a nemohou se toho nabažit. A co je krásné – vzájemně si pomáhají. Třeba když začala válka s Íránem, moje žákyně Alexandra, která se svou rodinou jezdí na treky do Himálaje, uvízla v Nepálu. Měli totiž zpáteční letenky zrovna na den, Amerika a Izrael zaútočily. Nakonec se vrátili až po šestnácti letech přes Dillí a Kazachstán. A protože mám v kurzu paní Asju, která má v Kazachstánu rodinu, zařídila, že její příbuzní českou rodinu přijali, pohostili a nechali sebe odpočinout. To je přesně ta soudržnost, která mě na těch kurzech těší.
Jaké knihy čtete nejraději?
Nejraději poslouchám audioknihy. Teď mám rozečtenou odbornější knihu Posilování stresem od Pavla Koláře. Jinak mám ráda české autorky – například Kateřinu Tučkovou nebo Alenu Mornštajnovou. Čtu i klasiky světové literatury. Když jsem chodila na kurzy Arnošta Lustiga, stavěl výuku na nejlepší literatuře a antické filozofii. Uvědomila jsem si tehdy, kolik toho ještě musím dočíst. Sáhla jsem po Aristotelovi, Platónovi, Hemingwayovi, po ruských klasicích. Vždycky jsme se divili, že Lustig čte Dostojevského, Puškina a on říkával: „Já je miluju.“ Tak jsem je přečetla taky.
Jste věřící?
Vyrůstala jsem v ateistické rodině. Do kostela nechodím a katolické náboženství aktivně nepraktikuji, i když jsem pokřtěná. Ale věřím v něco – věřím, že nad námi je víc než nic. Život mi občas ukazuje, že existují chvíle, kdy člověku osud pomůže, když o něco usiluje. Tomáš Halík tomu říká „něcismus“, tak jsem asi „něcista“.
Přestože je dnešní doba opravdu těžká, věřím, že když člověk dělá správné věci a odevzdá se naději, vyšší moci, může to dobře dopadnout.
Jaká je vaše vize do budoucna?
Babičkuju. Máme ročního a tříletého vnoučka od nejstaršího syna a věřím, že další děti přibydou i od ostatních dvou mladších synů.
Užívám si také své devadesátileté rodiče a jsem šťastná, že jsem pořád něčí dítě. Můžu si s nimi povídat, i když je to s nimi někdy náročné.
Doufám, že ještě napíšu nějakou další knížku. Už od dětství hraju volejbal, který mě pořád baví, a doufám, že mi tělo ještě chvíli vydrží.
Jediné, co mě trápí, je to, co se děje v naší zemi a ve světě. Snažím se o tom mluvit, protože Arnošt Lustig nám kdysi řekl, že každá generace si musí vybojovat svou svobodu. Bylo to kolem roku 2006 a my jsme se tehdy smáli, protože jsme měli pocit, že svobodu už máme. Dnes víme, že svoboda není zadarmo a že o ni musíme pečovat.
To, co se kolem nás děje, mi trochu připomíná časy, o kterých Arnošt vyprávěl – nástup nacismu a fašismu. Holocaust nezačal koncentračními tábory, ale první lavičkou, na kterou si Žid nesměl sednout. Přesto Arnošt věřil, že věci mohou dopadnout dobře. A já tomu věřím taky.
