Pomáhat druhým se zkušeností s mozkovou příhodou

Eliška Nováková je mladá žena z Vysočiny, se kterou se život nemazlil. Ve 20 letech prodělala mozkovou mrtvici. Život ji zkomplikovala ztráta emocí, řeči a psaní. Nápomocná jí byla nejbližší rodina a kamarádi. Někteří lidé by život s takovým osudem vzdali, nebo se přestali snažit na sobě pracovat. Eliška však neváhala a začala na sobě tvrdě makat. Cvičila, chodila na logopedii, a taky začala psát před necelými pěti roky o svém příběhu blog holkashandicapem.cz. Ten ale není jen o ní, Eliška na blog přidává i rozhovory s dalšími lidmi, kteří si mrtvicí prošli. K psaní blogu časem přidala i dělání osvěty (nejen) na školách. Tato práce ji naplňuje, a díky své zkušenosti našla nový smysl života.

Jak dlouho jste se vyrovnávala s Vaším onemocněním?

Překvapivě jsem mrtvici přijala tak nějak automaticky. Byla mi totiž zasažena část mozku, která ovládá emoce, a ta byla „vypnutá“. Například mi trvalo skoro dva roky, než jsem byla schopna znovu plakat. Emoční návrat tedy trval roky a zároveň jsem byla vychovávána v radostném prostředí. Přijala jsem to jako výzvu, znovu jsem se postavila na nohy a začala naplno žít, jen podle úplně nového plánu. Takový je moje nastavení, život je jedna velká výzva a je jenom na mně, jak se s ním vypořádám.

Odnesla to nejen fyzická stránka, ale i psychická a proč?

Měla jsem to štěstí, že mé emoční centrum bylo vypnuté, a já byla obklopená lidmi, kteří mi přinášeli radost. Když jsem byla v rehabilitačním ústavu, dostala jsem psychologa jako součást léčby. Byla jsem nadšená, ale k mému překvapení mi po prvním sezení řekl, že už nemusím chodit. Neprožívala jsem žádné smutné pocity, které bych s ním potřebovala řešit.

Jaké byly Vaše první příznaky onemocnění?

Půl roku před příhodou mi začaly zdravotní problémy, které mě nakonec právě k mrtvici dovedly. Při samotné mrtvici jsem měla všechny příznaky – povislou půlku obličeje, včetně typicky spadlého koutku úst, pravá polovina těla vůbec nespolupracovala, nohu jsem měla nestabilní, a špatně jsem mluvila. S ohledem na můj věk si ale někteří bohužel mysleli, že takhle vypadám, protože jsem opilá, což jsem nebyla. No a ostatní měli jasno v tom, že mám zdravotní problém, ale nenapadlo je, že by to mohla být mrtvice – právě proto, že mi bylo dvacet.

Kdo Vám nejvíce pomáhal v nějtěžším období?

Rodina a spoustu mých přátel, kteří se na mě nevykašlali a naopak plánovali i se mnou společný čas. Třeba každý rok jsem jezdila na tábor jako vedoucí, do přírody, kde jsme byli bez elektřiny a spali v indiánských tee-pee. Prostě ráj! Kamarád, Tomula, mi řekl, že i kdyby mě tam
měl dovézt na vozíčku, tak pojedu. Vážně jsem na ten tábor jela a z původních pár dní se vyklubalo dvanáct. Naši byli super, že mě pustili, i když věděli, že to bude složitý. Věděli totiž, že mi tábor s přáteli pomůže. Ani ne fyzicky, ale psychicky.

Co bylo u Vás v životě nejtěžší /nejlehčí?

Jedna z nejtěžších věcí pro mě byla ztráta mluvy, protože jsem dostala těžkou afázii. Je to, jako kdybych měla slova připravená v hlavě, ale nemohla je dostat ven. Trvalo několik let, než jsem dokázala říct souvětí tak, aby to neznělo, jako kdybych se učila česky, nebo aby si lidé nemysleli, že jsem opilá. Teď už mluvím plynule a většina lidí by si toho nevšimla, nebo až po delší chvíli. Když jsem ale unavená nebo toho mám hodně, ještě se občas zadrhávám. Afázie se netýká jen mluvení, ale i psaní, což byla další výzva, kterou jsem musela překonat a stále překonávám.

A nejlehčí?

Hmm, asi bych řekla úsměv. Nemyslím teď ten fyzický úsměv, protože jsem měla půlku tváře ochrnutou, takže to byl spíš takový poloúsměv. Mám na mysli ten vnitřní úsměv. Po mrtvici ke mně byli všichni tak milí, ochotní pomoct, a úsměv – i ten vnitřní – byl můj způsob, jak jim to oplatit a ukázat, že si jejich podpory vážím.

Jste věřící? Pokud ano, v čem Vám víra pomáhá?

Byla jsem vychována jako v katolické víře a mám spoustu přátel věřících. Když jsem dostala mrtvici, Bůh byl pro mě moc vzdálený a začala jsem věřit v Andělíčka, který byl po celou dobu a je stále se mnou. Hodně jsme si povídali a ne jen on byl motivátorem jít dál a dál.

Jaké jsou Vaše koníčky?

Jsem extrovertní člověk, mám dvě práce, věnuju se osvětě, trávím čas cvičením a zároveň si užívám čas s přáteli – ideálně někde na koncertě. Tancování mě baví nejvíc, takže se vždycky pořádně vyblbnu na parketu. Ráda také chodím na procházky a jezdím na výlety. Dřív jsem zkoušela i jumping, plavání, běhání nebo ježdění na kole, ale některé aktivity mi fyzioterapeut nedoporučil, a jiné mi prostě nesedly.

Kdy jste zjistila, že jste uzdravena?

Když jsem dostala mrtvici, půl roku předtím jsem se vůbec necítila jako já sama. Je to paradox, ale mrtvice pro mě byla spíš vysvobozením. A díky tomu, že jsem se „znovu narodila“ v krásném prostředí a s podporou od lidí kolem sebe, jsem nikdy neměla pocit, že se z něčeho uzdravuju. Totiž handicap je práce na celý život, ale nemám pocit, že bych se uzdravovala – spíš se neustále zlepšuju a posouvám vpřed.

Z jakého důvodu děláte osvětu na školách, co Vám to dává do života?

Mrtvice se většinou spojuje se staršími lidmi, ale několik tisíc lidí v Česku dostane mrtvici ještě před padesátkou. Už to zdaleka není jen nemoc seniorů. U mě to bylo tak, že jsem se dostala na sál až po devíti hodinách, což bylo strašně pozdě, a proto jsem teď handicapovaná. Dělám osvětu, protože nechci, aby se něco podobného stalo i dalším lidem. Svět nepotřebuje další holky a kluky s handicapem. Navíc je pro mě přednášení skvělý způsob, jak si zlepšit řeč a ukázat, že lidé s handicapem jsou naprosto v pohodě, takže není důvod se s nimi nebavit.

Jaká je Vaše vize do budoucna?

Moje vize je poměrně velká, ale pro tento článek zmíním jen to nejdůležitější. Ráda bych, aby handicapovaní lidé byli lépe přijímání ve společnosti. Zároveň chci pomáhat vzdělávat mladou generaci, aby dokázala včas rozpoznat mrtvici, což může zabránit tomu, aby jakýkoliv člověk kolem nich zůstal handicapovaný. Chtěla bych také vybudovat největší komunitu lidí po mrtvici v Česku, protože taková zatím chybí. A samozřejmě chci lidem zlepšovat náladu a přinášet víc radosti do života, což se mi už částečně daří.

Co byste chtěla ještě dokázat?

Chtěla bych se živit svým projektem Holka s handicapem. Většina věcí, které dělám, mě těší, ale abych se tomu mohla věnovat naplno, muselo by se to stát i mým zdrojem příjmu.

A co z menších cílů?

Momentálně připravujeme s Health Management Institute z Brna projekt aktivnepomrtvici.cz, který odstartuje v říjnu. Jeho cílem je propojit lidi po mrtvici, sdílet s nimi cenné rady a zlepšit péči o ty, které mrtvice postihla.

Jaké jsou Vaše silné a slabé stránky?

To je trochu složitější otázka, ale pokud zůstanu u toho, co se týká článku, moje slabá stránka je mluvení a psaní. Po mrtvici jsem nemohla mluvit ani psát, všechno jsem zapomněla. I po 11 letech na tom stále pracuji. Třeba odpovědi na tyhle otázky mi zabraly 6-7 hodin, aby to dávalo smysl. Moje silné stránky jsou pracovitost, odvaha pouštět se do nových věcí a schopnost jít si za svým cílem.

Z čeho máte největší radost ze života?

Největší radost mi dělá, že můžu lidem ukazovat, že i po mrtvici se dá žít naplno a plnit si své sny. Inspirace a podpora druhých mi dávají smysl, protože tím můžu pozitivně ovlivnit jejich životy a dodat jim odvahu, kterou jsem sama potřebovala.