Nedá se říci, že by Petr Kubíček byl zrovna mým kamarádem. Spíše ho považuji za jakéhosi spolupacienta nebo kolegu v době, kdy jsem v Horních Beřkovicích čekal na přiznání invalidního důchodu a ,,kroutil“ tam svůj zdaleka nejdelší třičtvtěroční pobyt. Ten jsem si ,,odseděl“ zčásti na nejpřísnějším beřkovickém pavilonu pověstné ,,čtrnácte“. Na té se léčili pacienti, kteří měli léčbu nařízenou soudem a doplnovali je jiní, kteří udělali v léčebně nějaký průšvih. Mezi průšviháře jsem tahdy patřil i já. Petr Kubíček měl naopak soudní ,,ochranku“ za znásilnění ženy. Petr byl opravdu sexuálně zcela minořádně aktivní. Nejhorší na tom bylo, že ho přitahovaly nejen ženy, ale i muži.
Byl to totiž bisexuál. Díky tomu ustavičně ostatní pacienty obtěžoval svým osaháváním. Zkoušel to i na mě, ale když tvrdě narazil, dal mi pokoj. Ostatně narazil podobně i na více pacientů a tak se svým obtěžováním uspěl jen u více nemocných pacientů, jejichž sexuální orientace byla navíc dost nejasná. Vzpomínám si, že s takovými i trávil noc v jedné posteli.
Pamatuji se také na situace, kdy na kuřárně před ostatními přiměl za cigaretu jednoho pacienta, aby ho orálně uspokojil, nebo i na to jak se pokoušel osahávat samotného ošetřujícího lékaře.
O tom, že nebyl jednostranně sexuálně založený svědčí zase fakt, že když ho přeložili na otevřené oddělení, kde místo mužů ošetřovatelů sloužily ženy-sestřičky, byl za pár dnů zpátky na čtrnáctce, protože sestřičky se též pokusil osahávat.
O své nařízené ochranné léčbě ostatním vždy vyprávěl, že mu ji uložili nespravedlivě, protože ta žena, co ji znásilnil prý s ním šla dobrovolně. Nikdy jsem tomu nevěřil, protože jsem Kubíčka znal, že při jeho nadměrném sexuálním apetitu se nedokázal ovládat.
Ochranná léčba ho nejspíš zachránila před kriminálem. Těžko říci do jaké míry byl za svou mimořádnou aktivitu zodpovědný,když jsem brzy poznal, že jeho inteligenční quocient je jistě dost pod stovkou, která znamená průměr. Jeho názory byly často hodně primitivní. Napadlo ho třeba, že mu léčbu ukončí soud dříve, když se dobrovolně přihlásí do cizinecké legie. A nejenže na tom svými dopisy na různé úřady začal pracovat, ale ovlivnil tak i několik dalších méně inteligentních spolupacientů, kteří se z ochranky chtěli stejným způsobem vyvlíknout. Samozřejmě, že se to žádnému z nich nepodařilo a jen z toho byla na čtnáctce menší aférka.
Já jsem dost dobře nechápal proč lékaři nenasadili Kubíčkovi nějaké silnější léky proti utlumení jeho mimořádného apetitu. On nějaké sice bral, ale asi jen slabé, protože ustavičně někoho obtěžoval svým osaháváním. Pouze na pacienty, kteří ho rázně odpálkovali to už nezkoušel.
S Petrem Kubíčkem jsem byl v Horních Beřkovicích jen jednou při tom svém nejdelším pobytu. Nevím jak to s ním dopadlo,protože jak jsem se pak do léčebny často vracel, už jsme se nikdy nepotkali. Dozvěděl jsem se jen, že mu ochranku soud ukončil a normálně byl řádně propuštěn.
Dost dobře si ale nedovedu představit, jak člověk po sexuální stránce tak mimořádně aktivní a bez zábran mohl žít v normálním civilním životě mimo beřkovické mříže.
