O chronickém oddělení v Horních Beřkovicích i o snahách lékařů zbavit pacienta svéprávnosti jsem už psal v příběhu Emila Tichého, který práv zbaven byl a vyřešil to sebevraždou. V souvislosti s tímto případem si vzpomínám ještě na jeden podobný, který se udál též na ,,chronáku“.
Jeho hlavním hrdinou je jistý pacient Boček/křestní jméno si už nepamatuji/, muž tenkrát ve věku kolem čtyřicítky, o něco málo starší než já s velkou pleší na hlavě.
Na první pohled vypadal tenhle pacient inteligentně i se tak uměl vyjadřovat a jednat.. Přesto i jeho se doktoři pokoušeli zbavit svéprávnosti. První pokus se jim nevydařil. Boček se sice už ocitl před komisí, která způsobilosti k právním úkonům zbavovala, ale v jeho případě to k nevoli beřkovických doktorů zamítla. Snad proto, že se Boček uměl inteligentně vyjadřovat a do jisté míry i inteligentní skutečně byl.
Tenkrát místo neúspěšné ,,zbavovačky“ ho naštvaní beřkovičtí doktoři z léčebny ,,na hodinu“ vyhodili. To všechno jsem znal jen z Bočkova vyprávění.
Když jsme se na ,,chronáku“ sešli, probíhal právě druhý pokus zbavit Bočka občanských práv. Ten se táhl tak dlouho, že já se za tu dobu otočil na oddělení třikrát a stejně k ukončení tohoto řízení ani během těch tří mých pobytů nedošlo.
V každém případě jsem byl hospitalizován s Bočkem v době, kdy prožíval už podruhé obtížnou životní situaci. Mohl si za ni sám. Nedokázal žít venku normálním civilním životem, třebaže možnosti k tomu měl lepší než mnozí jiní pacienti. Vlastnil totiž svůj byt. Pamatuji si, že na chronickém oddělení jsme měli postele vedle sebe na třicetilůžkovém pokoji/Ten počet lůžek není přehnaný a tenkrát byl pro beřkovickou léčebnu docela typický/. Také si pamatuji, že Boček na oddělení pracoval na kuchynce a časem si tam jako pomocníka ,,vytáhl“ i mě. Pracovat na kuchynce znamenalo výhodu- mít více jídla než ostatní pacienti. Mohl jsem za to být Bočkovi vděčný, ale přesto mi moc sympatický nebyl. Boček si totiž do ostatních pacientů včetně mě občas rád ,,rýpl“ slovy, která bolela a dokázala ublížit. Právě tohle mi na něm nejvíce vadilo a proto jsem ho jako kamaráda nikdy moc nebral. Byl pro mě spíš spolupacientem a spolupracovníkem na kuchynce. Když jsem na samém konci devadesátých let z Beřkovic odcházel naposled, Boček tam ještě byl hospitalizován a stále jen čekal na druhé řízení ohledně jeho zbavení svéprávnosti. Jak mu to tenkrát dopadlo jsem se přímo od něj už nedozvěděl. Od té doby jsme se totiž už nikdy nesetkali. Já do Beřkovic přestal chodit úplně, jen jsem tam jezdil občas na kole na návštěvy za kamarády pacienty. Právě od nich jsem se dozvěděl, že snad Bočka při tom druhém pokusu svéprávnosti zbavili, ale jen částečně. Prý má opatrovnici, která mu hospodaří s penězi, ale bydlí normálně doma ve svém bytě. Je to ale tak opravdu? Protože to vím jen z doslechu od jiných, ruku do ohně za to dát nemůžu.
