Koncem devadesátých let minulého století jsem už měl sice několik let invalidní důchod III. stupně, ale zároven tolik hospitalizací v Psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích, že mě začali zařazovat na chronické oddělení. Byl jsem na něm hospitalizován asi třikrát. Na jednu stranu tam byla pohoda v tom, že si pacientů kromě velké vizity nikdo ani nevšiml, nikdo je ,,neotravoval“ nějakou psychoterapií, ale na druhé straně na tomhle oddělení také rádi zbavovali svéprávnosti. Zdejší pacienty totiž brali jako beznadějné případy, se kterými už nešlo nic dělat. Však také nejméně polovina místních pacientů svéprávnosti už zbavena byla. Až tak daleko jsem se ve své psychiatrické kariéře dostal. I mě primář zbavením svéprávnosti vyhrožoval. Nikdy k tomu naštěstí nedošlo a na místo toho jsem se za pár let prosazoval jako novinář, napsal určitě několik tisíc článků, získal 21 čestných diplomů na Akademii volného času i Universitě III. věku, svého času přednášel historii učitelkám dějepisu, udělal si druhou nejvyšší trenérskou licenci na fotbal a třetí na florbal a více než 10 let dělal trenéra fotbalu i florbalu u mládeže. Tenkrát na ,,chronáku“ jsem byl ale patrně na nejhlubším dně. Ani na propustky domů mě samotného nepouštěli a musela pro mě jezdit máma. Před zbavením mě zachránily nejen psychologické testy, kde mě vyšla vysoká inteligence a především skvělé pamětové schopnosti, ale i fakt, že jsem nikdy během své bohaté psychiatrické kariéry neudělal žádný větší průšvih, který by musel být řešen soudně. A od nového století jsem pak přestal chodit do Beřkovic úplně. Chronické oddělení v Beřkovicích pro mě neznamenalo konečnou stanici, ale naopak počátek nového života. Ne každý z ,,chronáku“ měl však takové štěstí jako já. Když dnes s odstupem více než dvou desetiletí na své pobyty na chronickém oddělení vzpomínám ,vybaví se mi především jistý pacient jménem Emil Tichý. Snad proto, že skončil úplně opačně než já.
Emil byl jen o něco málo mladší. Mohlo mu být tenkrát kolem třiceti let. Přesto už měl úplně šedivé vlasy a díky paradentoze byl i zcela bezzubý. Byl to ale hodný kluk, snad až moc. Takový klasický typ ,,mouchy snězte si mě“. Ostatní pacienti mu sice nijak fyzicky neubližovali, ale zato byl terčem častého posměchu i slovního ponižování. Nikdy se tomu nebránil, protože to prostě neuměl. Ještě si pamatuji, že za ním na návštěvy jezdili dost často rodiče, kteří byli oba již ve starobním důchodu.
Občas ho vzali domů na propustku. Hlavní problém Emila byl v tom, že se na každé propustce opil. Rodiče-důchodci se proto o něj báli starat. Přitom Emil, když byl opilý neměl žádné agresivní sklony. Nebyl ani alkoholem nijak zdevastovaný. To někteří pacienti na ,,chronáku“ na tom byli po této stránce mnohem hůř. Přesto zbavení svéprávnosti Emila neminulo. Jeho staří rodiče o to patrně sami požádali, když sami doma nedokázali zabránit Emilovi v pití.
Když jsem byl na chronickém oddělení naposled Emil ještě zbavený svéprávnosti nebyl, ale už probíhalo řízení k tomuto právnímu úkonu. Emil Tichý to nesl velmi těžce. Však to také znamenalo doživotní pobyt v Beřkovicích, nebo nějakém ústavu. A on sotva překročil třicet let života.
Já pak byl z chronického oddělení propuštěn a už se tam nikdy nevrátil. Jak to nakonec s Emilem dopadlo, jsem se dozvěděl jen při návštěvě Beřkovic od pacientů, kteří tam s námi tenkrát byli.
Emila svéprávnosti soud skutečně zbavil a to v plné míře. Zústal na beřkovickém chronáku, nesl to velmi těžce a nakonec neunesl. Od jeho zbavení svéprávnosti uplynulo několik měsíců, možná i pouhých týdnů a Emil spáchal přímo na oddělení sebevraždu. Střádal si tajně léky, které měl denně užívat a místo toho je vyplivával a schovával si je. A když už jich měl velké množství, po večerce je spolykal najednou.
Ráno ho přišly sestřičky vzbudit, ale už se neprobral.
Emil Tichý zemřel na otravu léky v době, kdy sotva překročil třicítku věku.
Ted s odstupem tolika let si teprve pořádně uvědomuji, že jsem mohl dopadnout stejně. Já bych doživotní ztrátu osobní svobody neunesl docela určitě a udělal totéž co Emil. Jen jsem měl více štěstí než on….
