S Pétou Pecháčkem jsme kdysi v žertu soutěžili, kdo bude mít v léčebně v Horních Beřkovicích více hospitalizací. Když ty naše hospitalizace ze druhé poloviny devadesátých let počítám, byli jsme na tom tenkrát vždy přibližně nastejno. Rozdíl byl však v tom, že mě sanitka přivezla do léčebny často proti mé vůli, Péta se tam vždy nechal hospitalizovat na vlastní žádost tedy vyloženě dobrovolně. I když mu lékaři neustále vyčítali jeho časté hospitalizace, vždy ho tam přijali. Péta se obvykle nechal hospitalizovat vždy, když mu venku v civilním životě zcela došly peníze.
Péta byl normální bílý Čech. Rád se však pohyboval mezi Romy, u kterých většinou, když zrovna nebylv léčebně i bydlel. I přítelkyni měl Romku. Většinou bývali hospitalizováni společně. On na mužském, ona na ženském oddělení, která vedle sebe bezprostředně sousedila. Jídelnu a kuřárnu měla tato oddělení tehdy dokonce společnou. Tak nebylo pro oba žádným problémem se denně stýkat. A protože Péta si z ničeho nic nedělal, stýkali se přímo na oddělení i intimně. Pamatuji si na jednu kuriozní situaci na kuřárně. Sestřička tam nečekaně vpadla zrovna v situaci, kdy byli Péta s přítelkyní po intimní stránce v nejlepším./ Před ostatními pacienty a pacientkami, co na kuřárně zrovna byli, se Péta nestyděl ani trochu a věděl, že to nikdo nenahlásí./ S náhlou přítomností sestry ale přece jen nepočítal, protože sestřičky kouřily na sesterně a kuřárně se vyhýbaly. Ted však při pohledu na souložící pár, sestřička málem omdlela. Péta, jak u něj bylo obvyklé z toho zase vyšel prakticky bez následků. Všechny průšvihy mu jakoby zázrakem procházely. Nepamatuji se, že by ho snad někdy přeložili za trest na ,,čtrnáctku“ mezi ,,ochranky“
Péta Pecháček byl tenkrát přibližně stejně starý i vysoký jako já, ale předčil mě svou úžasnou obratností. Vzpomínám jak přešel celé oddělení po rukou, což bylo dobrých třicet metrů. A to už mu v té době táhlo pomalu na čtyřicítku. Já s bídou udělal stojku, nebo hvězdu. Jeho největším nedostatkem byla menší inteligence. I když jsem v Beřkovicích zažil i horší případy, kteří byli vyloženě negramotní, tak Péta se aspon číst a psát naučil.
Tím však jeho vědomostní schopnosti prakticky končily. Byl sice plně svéprávný, ale nedokázal si sám nic vyřídit na úřadech. Vzpomínám si ještě, jak jsem mu něco na nějakém úřadě vyřizoval z Beřkovic po telefonu. Nedostatek inteligence nahrazoval Péta Pecháček svou výřečností i svérázným smyslem pro humor. Tenhle člověk si z ničeho nedělal vůbec nic a vše převracel do legrace. Ten by si dělal srandu snad i z toho, kdyby ho měli právě věšet. Takoví lidé jsou sice často hodně nezodpovědní, ale zato svým způsobem štastní a nic se jich nedotkne. Občas, když si vzpomenu na Pétu Pecháčka z léčebny v Horních Beřkovicích, je mi trochu líto, že já jsem povahově snad přesně opačný případ než on….
