Během svých někdejších častých hospitalizací v psychiatrických zařízeních jsem měl přímo tam hned několik intimních vztahů. Kupodivu k části z nich došlo v tom zdaleka nejpřísnějším- v Psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích. Je trochu zvláštní, že takové vztahy tam lékaři i personál tolerovali více než v léčebnách s mnohem méně přísným režimem.
Kupříkladu, když jsem v léčebně v Sadské navázal nikoli intinmí, ale vyloženě citový vtah s pacientkou Míšou a lékaři to zjistili, byl jsem okamžitě propuštěn.
Naopak, když jsem v Horních Beřkovicích udržoval intimní vztahy s pacientkami a lékaři se o tom dozvěděli, nestalo se mi vůbec nic. Dokonce jsem ani nebyl přeložen z otevřeného oddělení na uzavřené. A právě otevřené oddělení to byla jediná podmínka, aby k intimnímu vztahu mohlo dojít. A tak, když jsem zrovna pobýval na otevřeném oddělení, měl jsem pohlavní styk hned s několika ženami. Tam ho ani nebylo těžké navázat, protože pacienti byli v léčebně většinou delší dobu a i ženy byly po ryze intimní stránce vyprahlé a poměrně snadno se nechali přemluvit k pohlavnímu styku.
A pokud ho partneři neprovozovali přímo na veřejném místě, ale někde potajnu v ústraní, vždy to prošlo. To byla snad jediná výhoda Beřkovic.
Partnerek jsem tam měl více, především za svého jediného dlouhodobého pobytu, kdy jsem v roce 1993 v léčebně čekal na přiznání plného invalidního důchodu a strávil tam tehdy asi tři čtvrtě roku.
Jednou z mých partnerek byla jistá Světlana, hezká štíhlá dívka asi o pět let mladší než já. Její příjmení jsem se nikdy nedozvěděl. Ona by mi ho jistě řekla, ale nemohla. Byla totiž hluchoněmá…. Zato žádné psychické onemocnění na ní vidět nebylo a ani jsem se nikdy nedozvěděl, jakou vlastně měla diagnozu.
K pohlavním stykům mě kupodivu přiměla ona sama svými výmluvnými posunky.
Já nikdy intimní styk s hluchoněmou ženou neměl a proto jsem se kupodivu styku zpočátku spíše bránil. Ale nakonec přece jen neodolal a k opakovanému milování mezi námi došlo. Přece jen, bylo mi necelých třicet let a to je muž možná na vrcholu svého pohlavního života a proto jsem nedokázal odolat. Ostatně Světlana byla navíc hezká a asi do mě také zamilovaná. A tak jsem její postižení dokázal přehlédnout. Milovali jsme se pak opakovaně na sedačkách starého vleku od autobusu, který byl hned za plotem beřkovické léčebny na místě malé chmelnice a měl posloužit česáčům chmele jako úkryt před nepřízní počasí. V době našeho opakovaného milování se ale chmel zrovna nesklízel, takže nehrozilo, že by nás někdo vyrušil. Musím si dnes s odstupem času přiznat, že jsem nijak více do Světlany zamilován nebyl. Prostě jsem jen jako každý zdravý muž potřeboval sex. A toho se mi se Světlanou dostalo v nejvyšší plné míře. Ta mladá žena se nebránila žádným intimním praktikám a dokázala mě plně uspokojit. Jen ta láska z mé strany chyběla.
Z její strany asi ne, protože pak, když jsem měl na otevřeném oddělení nějaký průšvih/ten se vůbec netýkal sexu / a byl za trest přeřazen na oddělení přísně uzavřené, chodila tam za mnou Světlana na návštěvy a dokonce mi pomáhala pašovat na to oddělení alkohol, který navíc platila ze svého!!! Tahle dívka mě měla asi opravdu ráda a dnes si jen s odstupem mnoha let mohu vyčítat, že jsem si toho tenkrát více nevážil…..
