Papežské schizma bylo pro křesťanský svět mimořádně závažnou událostí. Církvi jako nějaké obludě narostly najednou dvě hlavy. A začaly soptit oheň , v němž vzaly za své mnohé svaté pravdy a mnohé ideály. Od chvíle kdy na apoštolském stolci v Římě seděl papež Urban VI. a na podobném v Avignonu Kliment VII. ztratili věřící půdu pod nohama. Cosi podstatného se zhroutilo. Totiž jistota, že cokoli se děje, děje se z vůle boží. Papežové se veřejně častovali nejhoršími urážkami, navýsost světskými, prohlašovali jeden druhého za kacíře a posílali se do pekel. Který z nich je ten pravý, a který naopak Antikrist? Podle čeho to měl křesťan poznat? Velkolepý chrám katolictví v tom zemětřesení přišel o honosnou fasádu a zraky věřících postupně odhalily faleš a licoměrnost, dosud pečlivě halenou do zlata ornátů. Vrcholu dosáhlo schizma roku 1410, kdy křesťanům ,,žehnali“ dokonce už tři papežové Alexandr, Řehoř a Benedikt.
