Vstanu brzy, moje první cesta vede na balkon, jako každé ráno.
Je neděle a město se teprve probouzí. Den vypadá slibně, sluníčko svými paprsky přímo vyzývá k výletu … a tak se rozhodnu rychle. Můj dnešní cíl, zřícenina hradu Týřov. Hodím do sebe kávu a rychlou snídani a za pár minut už sedám do auta. Můj směr Skryje u Berounky. Cesta je klidná, takže mám možnost pozorovat i okolí, kde nad Týřovicemi mě uchvátí nádherná scenerie údolí řeky Berounky, prodchnuté lesními porosty a skalami. A právě na samotném ostrohu jedné z nich se tyčí on, Týřov – jeden z nejstarších českých hradů vůbec. Pomalu sjíždím do Skryj. Cesta je tu úzká a je potřeba zvýšené opatrnosti. A hned za mostem nad líně se převalující a břehy omývající řekou Berounkou odbočuji doleva a za minutku už parkuji auto na malém travnatém plácku u chatové oblasti odkud se cca 2 km procházkou po žluté turistické trase dostanu k cíli. Všude vládne ticho a klid, slunce se prodírá ranním oparem, aby mi dělalo společnost. Nikde nikdo, je to, jak kdyby se tu zastavil čas, jak kdybyste se ocitli v jiném světě, kde všechno plyne tak nějak samo a vás bere s sebou.
Vyrážím, cesta se stáčí kolem jedné chatičky a ocitám se na malé dřevěné lávce, na které si už vybral daň zub času a zanechal v ní pár děr. Tady jde vidět, jak je čas neúprosný a kolik let už té lávce asi je. Kolik lidí už přes ní přešlo, ale přesto tu stále stojí a v pohodě nás převádí na začátek trasy. Je důležité dívat se kam šlapu, protože cestička je velmi úzká, plná kamení a popadaných stromů. Aby ne, když je vsazena zhruba v polovině příkrého srázu. Moc se nedívám dolů, protože hlubiny propasti mi trochu nahání strach. Ale odvážnému štěstí přeje. Je to svým způsobem dobrodružství. S klidem dospěji k hezky upravené dřevěné a do srázu vsazené vyhlídky zvané Oskarova. Přinutí mě zastavit a chvíli si užívat ten krásný výhled na řeku a její okolí, kde skály dodávají pohledu na dramatičnosti. Ze zasnění mě vytrhne nepatrný zvuk, ohlédnu se a na větvi stromu kousek ode mě poskakuje veverka. Na chvíli jí závidím tu její volnost, čipernost. Být tak chvíli tím tvorečkem, a dívat se na svět z té její perspektivy. No nic, je načase jít dál. Cestička se stáčí hned sem, hned tam, ale už se jde dobře. Začíná se pomalu rozšiřovat a mě opouští strach. Chvíli pokračuji po samotném břehu řeky a tam za poslední zátočinou oněmním úžasem nad tou nádherou. Dnes a denně se mi tají dech nad krásami a scenériemi, které dokáže jen příroda. Ale mi je stále více a více nevidíme. Víme o nich, ale nevnímáme je srdcem. Tady neuvidíte moc lidských zásahů, skoro žádný. Vše plyne samo a vás zcela pohltí.
Přede mnou se jako na dlani rozprostírá nádherné údolí oupořského potoka, který se nachází na jižní straně přímo pod hradem a na svém cípu si podává ruku se samotnou řekou. Kouzelný les. Ano právě tak se dá toto místo pojmenovat. S radostí si uvědomím, že měsíc květen, který jsem si pro výlet vybrala, byl tou nejlepší volbou. V tuto dobu se zde rozprostírají bohaté louky květin, jejichž omamná vůně vás zcela okouzlí.
Potok, který tu protéká v drobných vlnkách s vodou tak čistou a průzračnou mě láká ke smočení nohou. S kameny souzní v té tiché bublající písni za zpěvu ptáčků ve větvích stromů a vytváří úplný balzám na duši. Ráj na zemi. Chvíli jen tak sedím se zavřenýma očima a nechávám sebou vše prostoupit. Zkuste to taky. Ten klid, jež vás obestoupí je nenahraditelný a já už teď vím, že se sem budu ráda zas a znovu vracet. Zůstala bych tu takhle možná až do večera, ale mám před sebou tu nejnáročnější část. A sice vystoupat až nahoru na vrchol skály, kde se nachází můj cíl.
Přejdu přes další dřevěnou lávku, tentokrát trochu bytelnější a na druhé straně začínám stoupat. Napřed po cestičce a poté po schodech, které tu příroda s pomocí člověka vsadila mezi kořeny mohutných stromů a kamení, které dost možná pochází ze samotných rozvalin hradu.
Cesta jako stvořená pro dobrodružnou výpravu, říkám si. A tak není divu, že potkávám pár se spacáky, a batohy na zádech, který předpokládám nocoval na samotné zřícenině. No při té představě se trochu zachvěji strachem, ale na druhé straně tady takhle vysoko, kam moc lidí nezabloudí, je to nádherné spojení s přírodou. Alespoň na chvíli. Po pár minutách jsem nahoře a můj pohled upoutá cedule s fotografií hradu, jaký byl, když tu ještě stál v celé své kráse.
Roztřídění jednotlivých stavení na Týřově a rozdělení věží v hradbách svědčí o tom, že opravdu jde o jeden z nejstarších hradů v Čechách, který byl pravděpodobně postavený brzy po Křivoklátu. Rozhlédnu se. No moc toho tady opravdu už nezůstalo. Po pravé straně se nachází nejspíše zbytek jedné z rozpadlých věží a na druhé pár stěn. Uprostřed ohniště, kde je možné si upéct i buřty. Ale je to prodchnuté romantikou. Ovšem největší pozornost upoutá výhled z téhle výšky. Radši teda nechodím moc na okraj, protože by stačil jeden chybný krok a zřítím se. Ale je to vskutku nádhera. Posadím se kousek dál na velký kámen a zasněně sleduji krajinu kolem. Řeku, která se po staletí v zákrutech vlní hluboko pode mnou, jež v panenské přírodě bohatých křivoklátských lesů hýčká všechny, kteří milují přírodu, tak jako já. Skály, které se rozprostírají všude kolem a majestátně hlídají toto nádherné místo. Mám pocit, jako když jsem v objetí samotné matky přírody. Hlasy ptáčků se rozléhají všude kolem, jako kdyby mi sdělovali ta největší tajemství. Vítr si pohrává s mými vlasy a našeptává korunám stromů. Vše tu žije vlastním životem. Vůbec se mi odtud nechce, ale jedno vím jistě. Zase se sem vrátím, protože toto místo má své kouzlo, svůj příběh a my jsme jen jeho součástí. Přijďte se ho zúčastnit i vy a já vám garantuju, že se sem rádi vrátíte.
Něco z historie
Patřil mezi nejstarší české hrady a pravděpodobně byl postavený brzy po hradu Křivoklát, do jehož majetku také náležel na počátku 13.století.
První historicky doložená zpráva o něm je z 20.září roku 1349. Tehdy tu král Václav I. zajal svého odbojného syna Přemysla a jeho družinu, kdyý přišli žádat o milost.
Další zpráva o Týřově je z 16.listopadu roku 1250, kdy zde pražský děkan Vít pasoval na králův rozkaz velízského vladaře Medvěda na rytíře.
Za Jana Lucemburského byl zastaven Vilémovi z Valdeka
Roku 1333 vykoupen Karlem IV.
Dalšími majiteli byli: Aleš Holický ze Štenberka
Jošt z Enside
Pluhové z Rabštejna
Lobkovicové
Habsburkové
Vyznamně opraven počátkem 16.století
Roku 1575 se uvádí jako pustý
Od roku 1965 je chráněn jako kulturní památka
Zajímavost:
Hrad navštívil i Karel Hynek Mácha, který hrad namaloval.
