Dobývání středověkých hradů a měst rozhodně nebylo snadné, zvláště před tím než se začaly používat a zdokonalovat palné zbraně /děla/. Navíc šlo o záležitost finančně hodně drahou. Ideální byl moment překvapení, který však zdaleka ne vždy vyšel.
Husité při dobývání hradů a měst nejčastěji spoléhali na pomoc spojenců uvnitř hradeb. Když jim takoví spojenci otevřeli některou z bran bylo dobytí poměrně snadné. Naopak zdlouhavé dobývání pomocí ještě nepříliš dokonalých palných zbraní, nebo dokonce starších obléhacích velkých praků, katapultů, těžkých kuší nebo různých typů takzvaných balist skončilo mnohdy neúspěšně. Za husitských válek nedobyli husité celou řadu dobývaných hradů i měst/například hrad Karlštejn, nebo město Plzeň/, třebaže je obléhali a dobývali i celý rok.
Jiným způsobem dobytí hradu či města bylo jeho vyhladovění. I tento způsob však byl dost problematický. Pokud bylo v obleženém objektu dostatek zásob potravin docházelo i k situacím, že obléhatelé ,,vyjedli“ okolí obléhaného objektu dříve než v něm došly zásoby potravin a sami pak hladověli a z tohoto důvodu museli od obléhaného objektu odtáhnout.
Když začali husité při obléhání hradů a měst používat masově palné zbraně, situace se zlepšila jen málo. Palné zbraně byly zpočátku na takové úrovni, že nedokázaly ani po několika výstřelech na stejné místo prorazit hradbu. Navíc jejich účinnější dostřel byl velmi malý/sotva pár stovek metrů/ a tak mohli být sami
z hradeb ostřelováni. Proto si v okolí obléhaného objektu stavěli obléhací opevněné tábory. Pomocí takového tábora byl dobyt například královský Nový Hrad v dnešním pražském Kunratickém lese.
Dříve než palné zbraně se používaly k dobývání těžké praky, které vrhaly do obléhaného objektu nejen velké a těžké balvany / na boření střech a ochozů/ , ale i soudky hořlavin a smolné věnce se snahou založit
v objektu požár. Obránci se bránili natahováním namočených kůží na střechy, které případnému vzniku požáru zabraňovaly. Do obléhaných objektů se pomocí praků vrhaly též mršiny, fekálie nebo močůvka se snahou vyvolat v objektu epidemii infekčního onemocnění. Těžké kuše zase za účelem vzniku požáru střílely do hradů a měst velké zápalné šípy.
Zvláštním typem palné zbraně na obléhání Hradů a měst byla takzvaná bombarda. Šlo o jakýsi zvláštní typ děla s ohromnou /i více než půlmetrovou ráží/, které se snažilo hradbu prorazit opakovanou střelbou na jedno místo. I to se však podařilo málokdy. Bombarda totiž po výstřelu jediné ohromné koule musela až několik hodin chladnout, aby se při dalším výstřelu její hlaveň neroztrhla. /Po několika maximálně desítkách výstřelů se roztrhla hlaveň stejně./ Navíc šlo o zbraň velice drahou, srovnatelnou s cenou velkého statku.
K její obsluze byl potřeba i větší počet mužů.
Přesto se už za husitských válek a hlavně po nich palné zbraně tak zdokonalovaly, že na to musely středověké hrady a města reagovat. Začaly takzvané pozdně gotické přestavby hradů, které spočívaly ve stavbě dělostřeleckých bašt. Z těchto bašt potom obránci hradu odpovídaly na dělostřelbu útočníků též dělostřelbou. V období humanismu/zhruba od začátku 16. století/ však byly obléhací zbraně na tak vysoké úrovni , že středověké hrady začaly ztrácet svůj obranný význam a postupně zanikaly, nebo byly přestavovány na modernější zámky.
Luboš Hora-Kladno
