Ty příběhy jsou si podobné jako vejce vejci. Chudá, ale krásná mladá dívka se beznadějně zamiluje do zámožného pohledného boháče, nebo ještě raději pohledného urozeného šlechtice. Ta láska vypadá zprvu vždy beznadějně, ale přesto překoná všechna ta všelijak autorem vyšperkovaná úskalí a končí šťastně, obvykle svatbou chudé dívky s pohledným boháčem.
Tohle jsou klasické příběhy takzvané červené knihovny, které především mnohé ženy tak rády čtou a považují je za romantické.
Já se nad jejich názorem mohu je trochu pousmát. Především proto, že takzvaná červená knihovna nemá s pravým romantismem skutečných klasiků literatury nic společného a když už, tak je jeho přesným opakem. Snad mám na ten kritický úsměv tak trochu právo, když jsem pro Akademii zpracoval hned několik závěrečných prací o dílech klasických romantických autorů typu Byrona, Huga, Puškina, Lermontova, nebo našeho Karla Hynka Máchy. Všechny ty práce byly literárními odborníky vyhodnoceny vysoce kladně. A navíc mám doma mnoha-svazkovou knihovničku romantických klasiků, k jejichž dílům se stále opakovaně vracím.
V čem ale tedy je ten zásadní rozdíl mezi příběhy psanými romantickými klasiky a příběhy červené knihovny od pochybných ,,rádoby-romantických“ autorů?
I když opominu ten ohromný rozdíl ve skutečné umělecké hodnotě klasiků a pouhých pisálků, kteří se jen velmi trapně považují za spisovatele,musím vždy dospět k jednomu závěru: Příběhy pravých romantiků prakticky nikdy nekončí šťastně. Ony ani končit šťastně nemohou, protože pravý romantik hledá vždy ideál člověka a ten v podstatě neexistuje. Romantický hrdina hledá obvykle to, co je nedosažitelné a proto také často končí tragicky a nešťastně,v řadě případů i dobrovolným odchodem ze života, který však nelze považovat za klasickou sebevraždu. Dochází k situaci, kdy tento hrdina sice svůj ideál najde, ale protože je pro něj nedosažitelný, raději volí dobrovolnou smrt,když bez toho ideálu nedokáže žít.
Příkladů z děl klasické romantické literatury je celá řada. V Hugových ,,Dělnících moře“ jde nehezký podivín Gilliat až za hranice svých sil,aby získal lásku své vysněné Déruchety. A třebaže v boji s krutou přírodou nakonec vítězí, jeho vyvolená ho nakonec odmítne a vdá se za pohledného boháče. Gilliat však bez ní nemůže žít a končí dobrovolnou smrtí ve vlnách mořského přílivu. V jiném románu Viktora Huga s názvem ,,Muž, který se směje“ zachrání hlavní hrdina, zlými lidmi v dětství zohyzděný Gwynplaine svou budoucí celoživotní lásku slepou Deu před jistou smrtí. Vyrůstají pak spolu a v dospívajícím věku se do sebe opravdově zamilují. Slepá Dea nevidí Gwynplainovo zohyzdění,ale naopak pozná jeho dobré srdce. Když je Gwynplainovi v dospělosti přiznán titul i majetek zámožného lorda, odmítne vše a chce se jako prostý člověk vrátit ke své Dee. Ta však mezitím zemřela. Gwynplaine bez ní nedokáže žít a proto také volí dobrovolný odchod ze života.
V díle dalšího velikána nejen ruské, ale i celosvětové literatury Alexandra Sergejeviče Puškina s názvem ,,Kavkazský zajatec“ je hlavním hrdinou mladý Rus ,který se ocitne v zajetí u kavkazského národa Čerkesů. Do Rusa se beznadějně zamiluje mladá čerkeská dívka. Zajatec však její lásku odmítá, protože nemůže zapomenout na svou první lásku.
Čerkeská dívka ho přesto pouští na svobodu a sama umírá sebevraždou ve vlnách divoké horské řeky.
Příklady velké, ale nešťastné a nenaplněné lásky najdeme u největšího autora českého romantismu Karla Hynka Máchy hned několikrát a to jak v jeho poezii,tak v próze.
Typickým příkladem je především jeho krátké prozaické dílo s názvem ,,Márinka“,které je patrně ovlivněno jeho autobiografickými zážitky. Hlavní hrdina-sám autor po dlouhém hledání svého ideálu ho nakonec nalezne v prosté chudé dívce Márince. Žel ta je upoutána na lůžko smrtelnou nemocí a dřív než dojde k uskutečnění nádherného vztahu, Márinka umírá.
Kéž, by čtenář, nebo spíše čtenářky po přečtení tohoto mého článku aspoň zčásti pochopili ten ohromný rozdíl mezi skutečnou romantickou literaturou a červenou knihovnou, která má ke skutečnému romantismu tak daleko….
Luboš Hora-Kladno