Často se potýkám s depresemi, někdy docházím až k sebevražedným myšlenkám. Rvu se s tím jak se dá, ale co člověk nadělá když je postižen těžkou duševní poruchou, na kterou má navíc už téměř třicet let invalidní důchod nejvyššího stupně. Někdy se musím až trochu divit, že jsem celá ta dlouhá desetiletí vůbec přežil. Dříve to bylo jen díky častým hospitalizacím v psychiatrických zařízeních. Teď jsem kupodivu už několik let hospitalizován nebyl, třebaže deprese a psychické potíže mám stále. Nyní ale s nimi bojuji trochu jinak, než dříve, kdy jsem se tak často nechával hospitalizovat. Zjistil jsem již před lety, že mi hodně pomáhá sport. Ted už ale vím i to, že musí být pravidelný. Jít si zasportovat jen občas ,spíše příležitostně je k ničemu, tedy pro mou psychiku určitě. A tak vlastně denně bud běhám, nebo jezdím na kole, vždy ráno cvičím s činkami. A pak mám dobrý pocit z toho, že se nedám jen tak zadarmo.
U zrodu tohoto mého snažení stál jeden film. Je to známý ,,Příběh opravdového člověka“ natočený podle stejnojmenné knihy Borise Polevého. Pouštím si ho na videu často a znám ho už skoro zpaměti. Příběh vypráví o sovětském letci Alexeji Meresjevovi, který byl během II. světové války sestřelen fašistickými letadly. Spadl do hlubokého lesa navíc ve fašistickém týlu. Za nezměrného utrpení se s poraněnýma nohama doslova ploužil nekonečným zimním lesem a ploužil se nekonečných 18 dní. Podařilo se mu dostat ke svým. Byl okamžitě převezen do sovětské nemocnice. Ale tady jen začalo další utrpení, možná horší a těžší než to ploužení zimní lesní krajinou. Jeho nohy byly v takovém stavu, že mu je lékaři museli okamžitě amputovat. Zpočátku se jako doživotní mrzák bez nohou cítil psychicky strašně. Už nikdy nebude létat a co víc už nikdy nebude chodit.
Meresjev měl ale štěstí v tom, že byl jako pacient v nemocnici na pokoji s lidovým komisařem. A ten v nesnesitelně psychicky trpícím Meresjevovi probudil sílu, psychickou nezměrnou sílu-nepoddat se krutému osudu, ale porvat se sním. Porvat se osudu a životu navzdory, neboli ,,na just“ jak doslova říkal. A Meresjev se začal navzdory osudu a životu ,,na just“ s tím životem prát. Vyrobili mu protézy. Trvalo měsíce než se ,,na just“ osudu na nich naučil chodit, pak dokonce i běhat a tancovat. A krutý osud v souboji s Meresjevem prohrál ten nerovný boj na celé čáře, třebaže zpočátku měl tak jednoznačně navrch. Letec Alexej Meresjev se vrátil k letectvu i do skutečného letadla se kterým se ,,na just“ osudu objevil znovu ve vzduchu a znovu zasáhl do války proti nenáviděným německým okupantům.
A začal vítězit ve vzdušných soubojích s německými letci. Nebál se těch soubojů teď už ani trochu. Co také mohl ztratit? Leda svoje dřevěné protézy!! Ale osudu se vzepřivší a nepokořený Meresjev začal v těch vzdušných soubojích vítězit a dokonce se stal obávaným leteckým esem. A to vše ,,na just“ tomu co mu připravil nespravedlivý osud.
Tady příběh sovětského letce Alexeje Meresjeva končí. Letec Alexej Meresjev dosáhl toho největšího čeho dosáhnout mohl. Nepokořil se, ale naopak se vzepřel a zvítězil.
Řekli byste hodně idealizovaný příběh? Jste na velkém omylu. Tenhle příběh sovětského letce Alexeje Meresjeva je naprosto pravdivý a skutečný. Letec Alexej Meresjev skutečně existoval, prožil všechno to co je v knize Borise Polevého a dokonce byl i se svými protézami velmi úspěšným stíhačem, když sestřelil 38 nepřátelských letadel, což je hodnověrně ověřeno./Pro srovnání náš nejúspěšnější stíhač v Anglii J. František zaznamenal o celých 12 sestřelů méně a to začal bojovat v Anglii o rok dříve než Meresjev a neproležel téměř 2 roky po nemocnicích a sanatoriích jako Alexej. Nepřišel o nohy. Nemusel se učit chodit na protézách. Tím ovšem rozhodně nechci snižovat úspěchy a zásluhy našeho letce/
Co si ale vzít z příběhu Meresjeva pro sebe. Nesmířit se se svou psychickou poruchou. Nepodat se osudu. Rvát se s ní, jak jen to bude možné. Proč? Přece životu a osudu ,,na just“. A právě tohle mi musí dát skutečný příběh letce Alexeje Meresjeva.
Vzpomínám si že v dobách mého dětství i dospívání jsme se příběh letce Meresjeva snažili tak trochu snižovat a možná i zesměšňovat. Snad proto,že se jednalo o román sovětského autora a navíc o povinnou četbu. Dnes po uplynutí řady desetiletí musím naopak napsat jedno: ,,Zesměšnovat příběh člověka, který zvítězil nad krutým osudem i sám nad sebou může jen necitlivý a tupý negramot a blbec.
LUBOŠ HORA-KLADNO