Vlastním kompletní dílo ruského romantika Michaila Jurjeviče Lermontova. Přestože tento autor zemřel velmi mlád při souboji ve svých 26 letech zanechal za sebou poměrně rozsáhlé dílo. Jistým unikátem na něm, je že obsahuje všechny tři základní formy literárního vyjádření tedy prózu/např.,,Hrdina naší doby“/ poezii/např. ,,Démon“ i drama /např. ,,Maškaráda“/. V závorce jsem uvedl tři jeho nejznámější díla.
Mě osobně se ale nejvíce líbila jeho lyricko-epická veršovaná poema ,,Novic“ především líčením nádherné divoké přírody pohoří Kavkazu.
Samotný děj pro mě až tak důležitý nebyl a tak o něm jen stručně:
Při jedné potyčce mezi carským ruským vojskem a vzbouřenci v kavkazských horách padl do rukou vojáků mladý chlapec Čečenec. Vojáci ho těžce zraněného dopravili do ruského kláštera v údolí.
Tam se ho ujal starý mnich, který chlapce vyléčil a pokládal za svou povinnost připravit ho pro život v klášteře. Po několika letech složil mladík klášterní sliby. Ale v srdci mladého novice bylo něco hlubšího než naučená zbožnost. Byla to divoká touha po rodných kavkazských horách a jejich nepokořitelné kráse.
Jednou za velké bouřky využil zmatku v klášteře a uprchl do hor. Po třídenním vysilujícím bloudění se však omylem dostal do údolí kde stál jeho klášter. Byl zcela vyčerpaný a neměl již sil k další cestě. V klášteře pak umírající novic vypráví starému mnichovi příběh své marné cesty za svobodou.
Aspoň část nádherných veršů:
Chceš říct, co tenkrát svoboden
já dělal? Žil a život ten
bez oněch tří dní blažených
by smutněj, mračněj, trudněj dýh,
než stáří tvoje plné rýh.
Já dávno prahl v touhách stých
zřít dálku niv a poznat z cest,
zda země vskutku krásná jest,
zda pro žalář, či pro volnost
se rodí člověk pouhý host.
Tak v noční čas, v ten strašný čas,
když bouře hlas jen děsil vás,
když shrnuli jste před oltář
svůj houf, jenž k zemi skláněl tvář-
já prch …. O , jako bratr rád
chtěl jsem se s bouří objímat,
já chtěl jsem mračna zrakem pít
a blesky rukou ulovit….
Rci , co zde zbožnou pod střechou
bys moh mi dáti výměnou
za přátelství , jež spjalo v rým
bouři se srdcem bouřlivým?
V poemě pak následují nádherné dlouhé lyrické pasáže s popisy krásné přírody divokého Kavkazu.Poema nakonec končí smutnými verši-kterými jsou poslední slova umírajícího novice:
I musil jsem si smutně říct,
že ve vlast zřenou zpolovic,
nevkročím nikdy, nikdy víc.
Po přečtení Lermontovovy poemy ,,Novic“ mi bylo jasné jedno. Jen skutečně vyjímečný autor dokáže tak nádherně a navíc ve verších popsat své pocity z krás divoké přírody.
Však také M.J. Lermontov k takovým autorům celosvětového významu jednoznačně patří.
Luboš Hora-Kladno