Je jistě smutné že vášnivý čtenář, jako jsem já četl první knížku od našeho známého publicisty a spisovatele Oty Pavla až ve svých sedmapadesáti letech. Tím smutnější, že Ota Pavel je spojen i s mým rodným kladenským regionem. Ne, nenarodil se na Kladensku, ale v období nacistické okupace jeho rodina žila v nedalekém Buštěhradě.
Tam jsem v místním Muzeu Oty Pavla sice dělal jeden ze svých novinových článků jako o turistické zajímavosti našeho regionu, ale nečetl přitom žádnou Pavlovu knihu.
Pouze v televizi jsem viděl dva filmy natočené na motivy Pavlových knížek a to ,,Zlatí úhoři“ a ,,Smrt krásných srnců“.
Na začátku letošního roku se mi dostala do rukou kniha Oty Pavla s názvem ,, Plná bedna šampaňského“. A tu jsem přečetl jedním dechem během jednoho půldne.
Jedná se sice svým způsobem o knihu několika reportáží ze sportovního prostředí o osudech našich slavných sportovců, jako nezapomenutelného vytrvalce Emila Zátopka, fotbalisty Františka Kloze, cyklisty Jana Veselého, hokejového brankáře Josefa Mikoláše i některých dalších.
Cílem jednotlivých příběhů ale nejsou jen vynikající sportovní výsledky v knize uvedených sportovců. Ota Pavel v nich odkrývá něco více než jen strohé popsání skvělých výsledků. Prakticky všichni v knize představení sportovci museli bojovat nejen se soupeři, ale i sami se sebou a se svým životním osudem. Tímto způsobem vyjadřuje Ota Pavel svůj vlastní názor na život a nelehké osudy uvedených sportovců jsou mu přitom prostředníkem.
Jako zarytého Kladeňáka mě samozřejmě zaujala hned první povídka s názvem ,,Poslední zápas Františka Kloze“ o bývalém vynikajícím fotbalistovi, jehož osud je spjat především s Kladnem.
Cítil jsem s bývalým cyklistou – vítězem Závodu míru Janem Veselým i s gymnastou a olympijským vítězem Aloisem Hudcem. Nejvíce mě však zaujal příběh hokejového brankáře Josefa Mikoláše. Ten pocházel z velmi nuzných sociálních poměrů jako nemanželský syn služky u sedláka. Jeho největším handicapem však byl jeho zdravotní stav v dětství. Josef se narodil jako postižený křivicí. Nožičky měl jako špejle a poprvé se na nich začal sám pohybovat až v pěti letech věku. V útlém dětství navíc málem zemřel na zápal plic.
A tento dětský mrzáček se díky své nezměrné vytrvalosti a houževnatosti stal v roce 1961 s hokejovým týmem Československa mistrem Evropy a na tomto mistrovství byl i vyhlášen nejlepším brankářem celého šampionátu.
Až do četby knihy Oty Pavla jsem jen věděl, že nějaký Mikoláš, kdysi chytal za reprezentační mužstvo v době, kdy jsem ještě ani nebyl na světě.
Teprve po přečtení Pavlovy knihy jsem poznal co všechno Josef Mikoláš dokázal, jak se rval se zlým životním osudem a jak nad ním nakonec zvítězil. A znovu jsem se utvrdil v jednou. Lidí, kteří dokáží překonat nějaký velký životní handicap a navíc se ještě proslavit si vážím nejvíce.
Luboš Hora-Kladno