Začátkem července slavíme dva státní svátky. Konkrétně to je 5.7.- příchod věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu /863/ a 6.7.- upálení mistra Jana Husa/1415/. Tyhle svátky zná prakticky každý, protože se jedná o dny pracovního volna. Zdaleka ne všichni však vědí, že i den těmto svátkům bezprostředně předcházející, je pro věřící občany svátkem. 4. červenec je totiž každoročně církevním svátkem svatého Prokopa. Kdo ale vůbec byl svatý Prokop? Na to by dnes byl asi schopen odpovědět málokdo. Dejme tedy nejprve slovo legendě o svatém Prokopu, která patří k našim nejstarším literárním památkám.
Ocitáme se na březích řeky Sázavy za panování českého knížete Oldřicha/vládl v prvních desetiletích 11. století/. Tehdy se při sázavských březích usadil zbožný poustevník jménem Prokop.
Žil v jeskyni, sám, obklopen jen ochočenou lesní zvěří a pak místními zloduchy , které ale brzy zkrotil a přinutil sloužit. S pomocí ďábla zapřaženého do pluhu prý vyoral údolí zvané Čertova brázda, s pomocí jiných pekelníků vymýtil okolní les, srovnal terén a vystavěl Sázavu-jediný český klášter, ve kterém přebývali řeholníci oddaní slovanskému/staroslověnskému/ bohoslužebnému obřadu. Ještě než k této stavbě došlo, schválil ji prý samotný kníže Oldřich.
Došlo k tomu takto: Se svou družinou pronásledoval jednoho dne Oldřich /vášnivý lovec/ statného jelena. Vtom se jelen prodral houštinou k okraji skály, kde se k nebi vypínal mohutný dřevěný kříž. A poblíž tesal zarostlý poustevník práh. Jelen se před Oldřichovým šípem skryl za poustevníkova záda. Tak se seznámili český kníže Oldřich a zbožný poustevník Prokop. Prokop Oldřicha pohostil vodou ze studánky, která se zázrakem proměnila ve víno. Pak se Prokop Oldřichovi svěřil se svým úmyslem postavit zde na březích řeky Sázavy ryze slovanský klášter.
Oldřich pak Prokopovo přání nejen schválil, ale i finančně štědře podpořil. A tak začal poustevník prý opět za pomoci čertů stavět klášter, kde se pak hlásalo slovo Boží slovanským jazykem.
Poustevník Prokop se stal Oldřichovým zpovědníkem a později i opatem nově vybudovaného kláštera. Vedl pak klášter dvacet let, konal dobro i zázraky, takže když roku 1053 umíral, bylo jen otázkou času, kdy bude kanonizován. Stalo se tak roku 1204 a po Ludmile, Václavu a Vojtěchovi je tak chronologicky Prokop čtvrtým ryze českým světcem.
O svatém Prokopovi dodnes koluje mnoho nejrůznějších pověstí . Historická skutečnost se od nich dost liší. Prokop se narodil v Chotouni u Českého Brodu a patrně pocházel z bohaté a velmi vážené rodiny. Byl to také on, kdo se finančně nejvíce podílel na stavbě Sázavského kláštera. Stal se i jeho prvním opatem, když ovšem klášter byl, jak bychom dnes řekli jeho téměř soukromým majetkem.
Ryze slovanští mniši žili v klášteře tři čtvrtě století/První zmínky o existenci kláštera na Sázavě pocházejí ze třicátých let 11. století/, ovšem s výjimkou doby vlády českého knížete Spytihněva II./vládl krátce v letech 1055-1061/, který je dal vyhnat. Na samém konci 11. století byli slovanští mniši vyhnáni z kláštera definitivně a jeho novými obyvateli se stali latinští benediktini z pražského Břevnovského kláštera. Sázavský klášter oficiálně fungoval až do roku 1785, kdy byl zrušen.
Dnes ho stále připomínají poměrně rozsáhlé zříceniny ve městě Sázavě, ve kterých lze spatřit i studánku, jejíž voda se kdysi proměnila ve víno a nedaleko města v lese i více než kilometrovou strouhu, která má být onou Čertovou brázdou, kterou kdysi vyoral čert zapřažený do pluhu.
Luboš Hora-Kladno