Časy Maxmiliána II. a česká renesance
Po nezvykle dlouhých osmatřiceti letech panování předal umírající Ferdinand I. české královské žezlo na příštích dvanáct roků nejstaršímu synu Maxmiliánovi II. Stalo se tak roku 1564. Od osobnosti volněji smýšlejícího Maxmiliána si zejména čeští protestanti hodně slibovali. Maxmilián nebyl opravdu tak stroze smýšlejícím přísným katolíkem jako jeho otec. Za jeho vlády opravdu došlo k alespoň částečnému uvolnění přísných poměrů, ale kdykoli došlo na ,,lámání chleba“ zachoval se volnomyšlenkář Maxmilián II. jako disciplinovaný příslušník své habsburské dynastie. I ve druhé polovině 16. století bylo oficiálním náboženstvím v českých zemích katolictví. Přitom čeští protestanti ať už kališníci/tzv. novoutrakvisti/, luteráni, nebo čeští bratři měli v zemi jasnou početní převahu nad katolíky. Prakticky všechny frakce nekatolických vyznání se za vlády Maxmiliána začaly postupně sbližovat. Žel Maxmilián ať sebevíce sympatizoval s protestantským vyznáním, v rozhodujících chvílích vždy zůstal katolíkem. Snad byl tolerantní, snad měl dobrou vůli. neměl však energii a dostatek odvahy ke skutečným činům. Přál si náboženskou snášenlivost, prakticky nic však pro ni neučinil. Přál si mír, ale nedovedl ho zajistit. Náboženské spory své doby nedokázal urovnat ani potlačit, nanejvýše jen odročit. Snad měl hodně plánů, ale neuskutečnil žádné. Takový byl druhý dědičný Habsburk na českém trůnu.
Všechny české protestantské frakce se na konci vlády Maxmiliána sjednotily na společném vyznání víry a předložily panovníkovi o tom dokument -takzvanou Českou konfesi./roku 1575/ Maxmilián se zachoval na sklonku svého života vychytrale. Za cenu nových berní i potvrzení svého syna Rudolfa za příštího českého krále Maxmilián Českou konfesi schválil. Ovšem…. Pouze ústně, odmítl podepsat jakýkoliv písemný dokument pod záminkou, že tak učiní později. A sotva přejel české hranice to co slíbil zase odvolal. Čeští protestanti o něm ztratili poslední iluze. Když rok po ústním schválení i následném odvolání České konfese zemřel, nikdo ho příliš nelitoval. Řešení náboženských rozporů mezi katolíky a protestanty v Čechách zmizelo jaksi do ztracena.
Na období vlády tolerantního, ale téměř nečinného Maxmiliána je zajímavější rychlý rozvoj renesance a humanismu v českém království. Za pojmem renesance nehledejme rozhodně pouze nový a první novověký architektonický, nebo umělecký projev.
Jednalo se o zcela nový životní styl, kdy smyslem života už nebyl jen příprava na život posmrtný, ale životní styl se soustředil na život pozemský a jeho co nejpříjemnější užití.
Hodně zjednodušeně řečeno-lidé začali poprvé více myslet na sebe než na Boha.
Do českých zemí dorazil nový životní styl už ,,hotový“ přibližně se stoletým zpožděním , a to hlavně z románského jihu. O nesmělé první krůčky se pokusil ještě na sklonku vlády Jagellonců. Pak ho na čas trochu přibrzdil strohý a přísný zarytý katolík Ferdinand I., ale ve druhé polovině 16. století se v Čechách prosadil naplno. Samozřejmě ne všude. Nejprve se k renesanci samozřejmě dostaly privilegované vrstvy obyvatelstva. Nejen že se změnily exteriéry i interiéry panských sídel, kdy se více než na vlastní bezpečnost začalo myslet na co největší pohodlí a přepych. /místo dřívějších hradů se začínají stavět honosné zámky/, nejen že se podstatně zvýšil zájem o bohatou stravu a zábavu zpříjemňující každodenní život, podstatně se zvýšil i zájem o vzdělání, cestování i kulturní hodnoty. Na místo dřívější neotřesitelné náboženské víry se začaly dostávat do popředí rozum, kriticismus, tvořivost i vzdělanost. V Čechách se začaly postupně prosazovat osobnosti typu Melantricha, Adama z Veleslavína, Hájka z Hájku či Jana Blahoslava.
V poměrně krátkém časovém úseku přinesla renesance všestrannou a hlubokou proměnu celé společnosti.
Luboš Hora-Kladno