Situace po lipanské bitvě a Jan Roháč z Dubé
Po porážce táborsko-sirotčích vojsk u Lipan 30. května 1434 zmizela rozhodující síla důsledné revoluce. Do blízké budoucnosti sice husitství přetrvalo, ale jen ve své umírněné kališnické podobě. Tragika Lipan spočívala i v tom, že v určitém smyslu prohrály obě strany. Odstranění polních táborsko-sirotčích vojsk značně oslabilo i vítěze. Žel největší porážka spočívala v tom, že samotní lidé, kdysi tak zanícení pro pravdu, sociální spravedlnost i rovnost se během revoluce změnili. Došlo k jejich demoralizaci. Vždyť na konci revoluce už jen málokdo žil pro dřívější ušlechtilé ideály. Převládala snaha o získání co největší kořisti.
Lipany uvolnily prostor k ofenzívě vítězů a především císaře Zikmunda, kterému se konečně uvolnila cesta k českému trůnu. Než se na něj skutečně dostane uplynou ještě další dva roky. Po celé toto období bezprostředně po lipanské tragédii probíhá na nejrůznějších úrovních spletitá, obtížná diskuse o dvou základních problémech: za jakých předpokladů se Češi vrátí do lůna křesťanské církve a za jakých podmínek uvolní královský trůn Zikmundovi. Diskuse se protahuje, dochází k četným roztržkám a několikrát hrozí i její úplné ztroskotání. Jedním z hlavních problémů je oficiální uznání přijímání pod obojí způsobem. Jedná se i o oficiální uznání kališníka Jana Rokycany za českého arcibiskupa.
Zikmund během husitské revoluce značně zestárl. Lstivá nečestná povaha mu však zůstala.
Jen jeho falešné sliby a neupřímně míněné závazky vůči kališníkům ho po více než dvou letech od bitvy u Lipan v srpnu roku 1436 přivedly na český královský trůn. Nepobyl na něm ani půl druhého roku a musel z Čech s velkou hanbou doslova prchat. Za toto krátké období se mu znovu podařilo ukázat svou pravou tvář. Hned po usednutí na český trůn začal s neplněním a ustavičným porušováním všech svých závazků a slibů. Během až neuvěřitelně krátké doby proti sobě dokázal poštvat své někdejší potencionální spojence, kteří mu k trůnu dopomohli.
Husitství ve své radikální podobě bylo u Lipan poraženo. Skromné výdobytky z revoluce byly zformulovány v takzvaných kompaktátech. Z někdejších čtyř artikulů byl v nich uznán jediný- povolení přijímání pod obojí. A to byl opravdu hodně slabý výsledek po 15 letech ustavičného válčení.
Proti novému králi Zikmundovi se nejostřeji postavil bývalý táborský hejtman Jan Roháč z Dubé, kterého podporovala jen hrstka nejvěrnějších. Zikmunda za českého krále neuznal a veřejně mu vypověděl boj. Ještě během revoluce si postavil Jan Roháč hrad Sion, nedaleko Kutné Hory. Tam se ve svém odporu proti Zikmundovi se svými nejvěrnějšími někdy na přelomu let 1436-37 uchýlil. Zikmund vydal rozkaz hrad Sion dobýt a Roháče zajmout. Protože Sion zpočátku dobýval Roháčův synovec Hynek Páček z Pirkenštejna, který na zajetí vlastního strýce neměl příliš zájem, dobývání nevelkého hradu se protahovalo. Sion byl dobyt až za pomoci Uhrů, které Zikmund do Čech povolal.
Jan Roháč z Dubé byl i s nejbližšími přáteli při obraně Sionu zajat a společně s nimi v září roku 1437 v Praze oběšen. S Janem Roháčem odešel poslední významný zastánce skutečně radikální husitské revoluce. Jeho oběšení však bylo posledním Zikmundovým vítězstvím.
V témže roce 1437 nevole proti Zikmundovi silně vzrostla na všech stranách. Bouře proti němu dosáhly takové síly, že musel pouhé tři měsíce po Roháčově popravě z Čech již těžce nemocný Zikmund s velkou hanbou prchat. Do svého druhého království v Uhrách však už nestačil dorazit. Při útěku z Prahy zemřel začátkem prosince 1437 v moravském Znojmě.
Luboš Hora-Kladno