Tam

Tam, kde horský potok omývá břehy zelených lesů a kameny ze skal ve své nádheře putují krajinou v neustálém pohybu, kde cestou zdobí jeho okraje pestré květy, nebo měkký mech. Místo, kde ticho je protkané pouhým jeho zurčení, když líně se převaluje přes kamení. Kde v jeho hladině se odráží zeleň lesních stromů, či modré oblohy. Kde cestou potkává mlžný opar, nebo podzimní listí spadlé ze větví stromů. Kde v tichu se ponoří do tmy, když se dostane pod dřevěnou lávku. Místo, kde jeho zurčení provází zpěv ptáčků vysoko nad ním, nebo lesní zvěř, co chodí sem pít.
Není krásnější chvíle, než u něj spočinout v ranních paprscích a projít se jeho tokem, který skýtá příjemné ochlazení a očištění přehlceného nitra. Nebo tiše usednout na břeh, zavřít oči a nechat se úplně pohltit přítomností. Poslouchat, nebo vidět, jak v úzkém skalním průseku stéká jako malý vodopád a vytváří menší jezírko, ze kterého opět nachází cestu ven a teče dál a dál, až někam, kde spojí se s řekou a rozplynou se v moři, či oceánu. Jeho pouť je krásná a nekonečná a cesty divoké jako řeka, bouřlivé jako oceán, nebo klidné jako potůček. Někdy sílí a pak slábne v souladu s přírodou kolem.
Je to nejvzácnější a nejčistší energie, ze které je krásné čerpat sílu a zdraví. Je jedno zda jeho proud vede horami, nebo údolími. Lesem, nebo lukami. On je všude, kde si ho lidé váží. A pokud si jí váží, neodteče jinam a svoji energii nám ráda rozdává. Jak moc je cenná, ale nesmíme poznat příliš pozdě. Voda, ať potok, řeka, tůně, moře, či mokřad udržuje rovnováhu v krajině kolem nás a na to bychom neměli zapomínat. A pokud bude ona v souladu s námi, nikdy jí nebude nedostatek a vždy tu pro nás její očistná energie bude, jako zdroj života, protože její hodnota je život sám.
Ať už k ní zavítáme za ranního rozbřesku, kdy z její hladiny pomalu stoupá pára, v níž prosvítají sluneční paprsky a krajina se pomalu probouzí. Nebo v poledním slunci, které příjemně hřeje. A nebo večer za soumraku, kdy na její hladině se odráží svit měsíce.
Ať už na jaře, kdy její tok sílí a rozšiřuje se, nebo v létě, kdy odráží se v ní okolní krajina. Ať už na podzim, kdy její břehy zbarví spadané listí, nebo v zimě, kdy její břehy zdobí krajky mrazu.
Nikdy, nikdy nezapomeňme jí projevit vděčnost za to, že tu stále je a, že nikam nezmizela a ona zůstane a odvděčí se tím, že nás pozve do své náruče a poskytne nám očištění od bolesti a smutku. Jsme k vodě přitahováni odjakživa, protože my sami jsme z velké části voda a naše blízkost je proto velice důležitá. Jen my jsme na to jaksi zapomněli a bereme ji jako samozřejmost, a to je velice špatný přístup. To si ale uvědomíme, až o ní opravdu přijdeme. Proto si vzpomeňme co nejdříve a něco pro to dělejme. Voda je život a život je voda.