Sanitka naděje, je český projekt, který plní přání nemocným lidem, ať už dětem, tak i dospělým, či těžce nemocným a imobilním lidem nebo také lidem připoutaným na lůžko. Tato organizace nejprve vznikla v Nizozemí a její myšlenka i realizace přišla v roce 2024 i do České Republiky. Více o jejím dění, informacích a zážitcích se dozvíte v rozhovoru, který jsem připravila se 3 lidmi právě z této organizace. Na otázky odpovídala paní Zuzana (z vedení organizace), dále paní Pavla (zdravotnice) a také koordinátor Sanitky naděje pan Ondra. Začtěte se do jejich slov a popřemýšlejte, zda-li by se ve Vašem okolí někdo nenašel, kdo by tuto Sanitku naděje využil a udělal radost druhým.
Co je hlavním cílem nebo posláním Sanitky Naděje?
Zuzka odpovídá: Posláním Sanitky Naděje je plnit přání nemocným lidem – dětem i dospělým, imobilním či těžce nemocným pacientům.
Ondra dodává: Já si to vysvětluji tak, že jde o splnění přání nebo výletu, který si člověk nedokáže zajistit sám, a to ani s pomocí své rodiny. Je tam vždy něco navíc – potřeba zdravotnického dozoru během přání nebo výletu, nutnost, aby pacient zůstal po celou dobu vleže, protože nedokáže sedět v běžném autě ani na sedačce.
Zuzka doplňuje: Pomáháme také lidem na vozíku nebo po těžkých úrazech. Někteří se dokážou postavit na nohy, ale potřebují oporu a mají režim 24/7, kdy vyžadují zdravotní dohled nebo péči rodiny.
Kolik příběhů jste již zrealizovali a který vás nejvíce oslovil?
Zuzka odpovídá: Celkem jsme už splnili 76 přání. Mně osobně nejvíce zasáhl příběh malé Nikolky. O tom vám ale může více říct Pavla, protože právě ona byla u splnění jejího přání.
Pavla dodává: Pro mě to bylo strašně těžké. Přání působilo na první pohled jednoduše, ale realita byla jako tvrdý náraz – a to ve zdravotnictví nepracuji krátce. Nikolka na tom byla opravdu velmi špatně. Byla neuvěřitelně skromná a milá. Na jednu stranu to bylo krásné, na druhou stranu jsem cítila zvláštní úzkost. Bylo to pro mě velmi silné a zároveň smutné. Zažila jsem už asi 10–11 přání, ale to Nikolčino pro mě bylo jedno z nejtěžších a nejvíce osobních.
Jaké bylo přání Nikolky?
Nikolka si sama o nic neřekla – připravili jsme pro ni překvapení. Věděli jsme, že miluje koně. Tušila, že přijedeme, ale nevěděla, kam se pojede, ani co ji čeká. Až do poslední chvíle netušila vůbec nic. Sanitku Naděje jsme zaparkovali tak, aby nás neviděla. Byla celá natěšená a připravená. Bylo to nádherné.
Jaká byla reakce Nikolky?
Podle mě byla v šoku. Nejásala, spíš jako by na chvíli úplně ztuhla – a chtěla v té chvíli zůstat napořád. Tak jsem to vnímala. Jakmile k ní přišel kůň, bylo cítit obrovské uvolnění a klid. Jako by ten kůň přesně věděl, co se děje. Hned k ní přišel, začal ji očichávat a my jsme jen tiše stáli a sledovali to. Bylo to strašně krásné.
Navíc nám na místě připravili i malé občerstvení, takže to nakonec bylo překvapení i pro nás. Nikolce tehdy bylo 24 let. To přání bylo jedinečné – plné emocí – a hluboce se mi zapsalo do srdce.
Každé přání má své kouzlo. Byli jsme například i na fotbale. Přání mají různá témata i atmosféru. Ale to s koňmi bylo jedno z nejsilnějších. Nikolka je milovala. Přijeli jsme a udělali jí obrovskou radost. Všechna přání jsou krásná, ale každé je jiné.
Paní Zuzano, jezdíte na přání?
Já, jelikož nejsem zdravotník, na přání běžně nejezdím. Byla jsem pouze na jednom. Někdy se ale zúčastníme i my z vedení organizace, pokud je k tomu důvod.
A co Ondra, koordinátor Sanitky Naděje? Účastníte se některých přání?
Když můžu, rád se některých přání zúčastním. Když jsem začínal pomáhat Sanitce Naděje, začal jsem dělat koordinátora a domluvil jsem si jedno přání u Zlína. V té době jsem ještě bydlel v Brně, takže to nebylo daleko. Šlo o starší paní v pokročilém věku. Neměla žádné konkrétní onemocnění, ale už jí docházely síly a život pro ni byl celkově náročný. Vzali jsme ji ke koním – náhoda tomu chtěla, že opět ke koním. Možná to není náhoda, protože koně často vyvolávají nejsilnější emoce.
Navštívili jsme stáje Policie ČR u Zlína. Bylo to skvělé. Ta paní dříve jezdila v Chuchli, pokud se nepletu, mnoho let, když žila v Praze. A najednou se jí v očích znovu objevila jiskra, když koně viděla a mohla si je pohladit. Vzali jsme ji i na okruh v hale, kde se koně probíhají po písku. Jeden kůň tam běhal kolečka a paní ho pozorovala a říkala: „Ten běhá skvěle.“ Pak přivedli druhého koně a ona hned poznamenala: „Tady se mi nelíbí ta pravá zadní noha, nemá tam něco?“ Bylo vidět, že se v tom opravdu vyzná. To bylo jedno z velmi silných přání.
Troufnu si říct, že asi 85–90 % přání jsem plánoval já, takže jsem vždy věděl, o co jde. A když pak vidím fotky, videa a slyším vyprávění, dokážu si ten zážitek přenést do té situace. Je to pro nás takové zadostiučinění, když u přání nemůžeme být osobně. Byl jsem zatím asi u 4–5 přání a každé má něco do sebe. Je těžké říct, že jedno je lepší než druhé. Všechna jsou krásná. Někde jsou silnější emoce, jinde je vidět, jak si člověk užívá, že může být mimo čtyři stěny.
Asi nejsilnější přání, které mě opravdu chytlo za srdce, byl pán, kterého jsme vezli do Lednice. Ozvala se nám jeho manželka, že je na tom zdravotně velmi špatně. Rodina si to ani nechtěla připustit. Vzali jsme ho na zámek v Lednici – a tam se sešlo tolik nádherných věcí.
Zavolal jsem na zámek a ozvala se kastelánka. Řekla: „Jasně, přijeďte až k zámku. Dejte mi číslo na řidiče, ať se mi ozve, provedu vás všude, kde to půjde.“ To byla první skvělá věc. Pak jsme šli do zámeckého parku k vodě, kde kotvily lodě. Pán, který měl na starosti lodní dopravu, řekl: „Pojďte, my vás vezmeme.“ A tak se najednou ocitli na lodi a jeli až k věži vzadu v parku. Dovolili nám projet sanitkou celý park. Nikde nebyl problém, protože šlo o dobrou věc.
A ten pán, který byl opravdu velmi nemocný a extrémně zhubl, se po dvou měsících dokázal s oporou postavit a po svých nohou vystoupit z lodi. Když mi to říkali, běhal mi mráz po zádech.
Zuzka doplňuje: Myslím, že každé přání chytne za srdce, ať je jakékoliv. Já jsem se osobně zúčastnila přání pána, který se chtěl svézt Pendolinem, protože byl bývalý nádražák. Byl to starý pán, který už nemohl cestovat sám a věděl, že by se Pendolinem už nikdy nesvezl. A to vás prostě vezme za srdíčko.
Z jakých profesí je složena posádka a tým Sanitky Naděje?
Jsme pestrý tým složený z lidí různých profesí a odborností. Najdete mezi námi zdravotníky, marketéry, architektku, psychoterapeutku i studenta práv. Posádky Sanitky Naděje tvoří převážně zdravotníci, ale pro zajímavost – v týmu máme také kněze, Jiřího Kalaše, který pracuje jako řidič sanitky. Jeho přítomnost chceme nabídnout věřícím klientům, pokud by si přáli duchovní doprovod.
Mezi členy posádky patří řidiči zdravotnické záchranné služby, zdravotničtí záchranáři, zdravotní sestry, řidiči dopravních zdravotních služeb, ale také porodní asistentka či sálová sestra. Doufáme, že jejich specializaci nebudeme muset využít například u porodu – ale stát se může cokoli.
Klientům navíc nabízíme možnost cestovat s canisterapeutem. Pokud o to projeví zájem, mohou je na cestě doprovodit terapeutičtí psi. Na tuto službu spolupracujeme s Canisterapeutickým sdružením Jižní Morava, jehož pejsci mohou klientům dělat společnost.
Máte dobrovolníky? Jaká je jejich činnost? Připojují se k vám další lidé?
Zuzka odpovídá: Nejčastěji se k nám připojují dobrovolníci z oboru zdravotnictví – zdravotničtí záchranáři, zdravotní sestry nebo řidiči sanitek. Tyto profese potřebujeme nejvíce.
Ondra doplňuje: Když přijedeme splnit přání do nemocnice nebo domova důchodců, často nám po akci přijdou 2–3 e-maily od sester nebo personálu. Píšou, jak se jim projekt líbí, sdílejí své dojmy a nabízejí pomoc, kdykoli bychom ji potřebovali.
Zuzka pokračuje: Reakce lidí jsou úžasné. Když vysvětlíme, co Sanitka Naděje dělá, nikdo neřekne, že je to zbytečné nebo nezajímavé. Naopak – všichni chtějí vědět víc, hledají si informace a jsou nadšení. Spousta lidí ani netuší, že takový projekt existuje.
Ano, všichni v Sanitce Naděje jsme dobrovolníci. Připojují se k nám další lidé, převážně ze zdravotnických profesí, kteří nám pomáhají realizovat přání klientů. V každé posádce je vždy zdravotník nebo zdravotní sestra – nejen kvůli potřebám pacienta, ale i pro naši jistotu. I když některá přání zdravotní péči přímo nevyžadují, chceme být připraveni na jakoukoli situaci.
Jak jste pořídili sanitku a získali finance na její provoz?
Jednu sanitku jsme pořídili jako XXL speciál – je prostorná, lze do ní umístit nosítka nebo je nahradit pohodlnou postelí. Na její nákup jsme se složili jako kolegové, takže pochází z našich vlastních finančních zdrojů. Druhou sanitku jsme dostali a momentálně řešíme její přepis. Brzy tedy budeme mít dvě sanitky.
Z jakých finančních zdrojů čerpáte na pořádání přání a výjezdů?
Veškeré finance získáváme díky sponzorům, partnerům a dobrovolným dárcům z řad veřejnosti, kteří nás podporují.
Stalo se vám někdy, že by vám chyběly finance na splnění přání?
Zuzka odpovídá: Ne, to se doposud nestalo – a věřím, že se to nikdy nestane. Věřím, že na přání i na provoz sanitek budou prostředky vždy.
Máte konkurenci?
V tomto oboru podle nás konkurence neexistuje. I kdyby v České republice fungovalo sto podobných spolků, stále by bylo více lidí, kteří si zaslouží splnění přání, než bychom dokázali obsloužit. Jsme rádi, že existují i další organizace, ale nebereme je jako konkurenci. Kdyby nás bylo padesát, pořád by to bylo málo. Je tolik lidí, kterým lze udělat radost a rozveselit je třeba jen na jeden jediný den, že to sami nikdy nemůžeme obsáhnout.
Kolik příběhů uskutečníte za měsíc?
Zuzka odpovídá: Nedá se to říct přesně. Někdy jich je deset, jindy patnáct, a někdy třeba jen dvě přání. Záleží na situaci, období i počasí. V zimě se jezdí málo – lidé nechtějí trávit čas venku, a často by to pro ně nebylo ani bezpečné. Nejvíce přání se odehrává na jaře, v létě a na podzim. Vnitřní akce, jako koncerty, děláme i v zimě. Ale do lesa v zimě nikoho nebereme – to by nedávalo smysl.
Ondra dodává: V zimě je přání málo a většinou jde o návštěvy rodiny, svátků nebo návraty domů – prostě do tepla. V létě je to půl na půl, venkovní i vnitřní přání. V zimě téměř jen vnitřní, a těch není mnoho. Jeden ze sponzorů to trefně nazval „okurkovou sezónou“. Teď přes zimu toho moc nebylo, ale jakmile se oteplilo a vysvitlo sluníčko, začal se nám plnit kalendář. Tento měsíc máme naplánovaná tři přání a další dvě se domlouvají. A bude jich přibývat.
S kým spolupracujete?
Naše spolupráce zahrnuje širokou škálu lidí a organizací. Spolupracujeme s těmi, kteří nám spravují web a sociální sítě, a podařilo se nám navázat kontakt s mnoha menšími firmami, které nám poskytují jednorázové, ale často velmi významné finanční příspěvky.
Na podzim se nám například ozvaly dvě menší společnosti, které pořádaly Den zaměstnanců. Zaměstnanci si mohli vybrat, komu věnují finanční dar, a rozhodli se podpořit právě nás – Sanitku Naděje.
Pomáhají nám také různé firmy, organizace a dokonce i školy. Jedna škola například uspořádala bazárek, kde prodávala výrobky dětí, a žáci jedné třídy si vybrali náš projekt jako příjemce výtěžku.
To je podle nás ten zásadní rozdíl oproti dřívějšku – lidé se o nás dozvídají sami, chtějí nás poznat, podpořit a aktivně se ptají, jak mohou přispět nebo navázat spolupráci do budoucna.
Ondra dodává:
„Je to hodně o tom, že se Sanitka Naděje dostává do povědomí veřejnosti. Ať už díky samotnému fungování projektu, nebo díky tomu, že se někde objeví článek, reportáž či zmínka v médiích. To výrazně pomáhá osvětě. Čím více se o nás ví, tím více jsme pro firmy i jednotlivce zajímaví jako projekt, který chtějí podpořit.
Aktuálně máme například spolupráci s nadačním fondem Lampión, který nás oslovil s tím, že působí v Hradci Králové a okolí. Primárně pomáhají matkám samoživitelkám, ale podporují i další potřebné. Nabídli, že zaplatí splnění přání nebo výlet někomu z našeho regionu. Teď tedy hledáme vhodného klienta, se kterým bychom výlet ve spolupráci s nimi uskutečnili.“
Sanitka Naděje není jen o převozech – je o emocích, lidském spojení a skutečné radosti, kterou můžeme darovat těm, kteří ji nejvíce potřebují.
Kdo může využívat služeb Sanitky Naděje?
Nemáme přesně vymezenou skupinu lidí, kterým pomáháme. Plníme přání nemocným dětem, dospělým i seniorům, lidem po úrazech nebo těm, kteří jsou dlouhodobě upoutaní na lůžko či invalidní vozík.
Pomáháme například lidem, kteří se chtějí podívat do rodného domu, navštívit hřbitov svého partnera nebo se podívat na místo, které pro ně má osobní význam. Neděláme mezi klienty žádné rozdíly – důležité je, že mají přání, které jim jejich zdravotní stav nebo okolnosti neumožňují splnit bez pomoci.
Jaký máte celkový dojem z těchto akcí a v čem vidíte jejich smysl?
Ondra sděluje:
„Myslím, že jsme to už naznačili, když jsme mluvili o jednotlivých přáních, která se nám dostala pod kůži. Smysl vidím v tom, že lidem rozbíjíme jejich každodenní rutinu.
Například paní, která se starala o manžela upoutaného na lůžko, znala jen prostor svého domu a zahrady. My jsme jí umožnili podívat se jinam – a to je přesně to, co těm lidem dáváme. Ukazujeme jim, že svět nekončí u čtyř stěn.
A také se odlišujeme tím, že klienty vozíme i opakovaně. Třeba Nikolka – vezli jsme ji znovu, protože její zdravotní stav je velmi vážný a chceme jí dopřát co nejvíce radosti. Nebo pán, kterého jsme vezli do TV Nova – v březnu 2026 ho povezeme znovu, protože se jeho stav zhoršuje. Chceme jim ukázat, že pořád existují věci, které stojí za to zažít.“
Zuzka dodává:
„Hlavní je, aby lidé aspoň na chvíli zapomněli, že byli dlouho zavření mezi čtyřmi stěnami. Je na nich vidět, jak se rozzáří, jak je to dojímá. Pro nás je to často obyčejná věc, ale pro ně je to něco, co dlouho nezažili.
A zároveň tím ulevíme i jejich blízkým, kteří o ně pečují 24/7. Najednou mají chvíli volno, mohou si odpočinout, protože tu péči na čas převezmeme my.“
Dan odpovídá:
„Smysl je naprosto jasný – vykouzlit úsměv na tváři našich klientů, dát jim chvíle radosti a umožnit jim na chvíli zapomenout na jejich zdravotní problémy. U smutnějších přání jde často o důstojné rozloučení s blízkými nebo uzavření důležité životní kapitoly.“
Jak probíhá komunikace s klienty?
Ondra odpovídá:
„Snažíme se komunikovat v lehkém, pozitivním duchu. I na sociálních sítích občas odlehčíme atmosféru vtipem. Nechceme, aby naše služby působily jen smutně. Pokud klient vnímá situaci pozitivně, bavíme se s ním uvolněně, vtipkujeme, aby měl pocit, že není sám a že se může těšit na příjemný zážitek.“
Zuzka doplňuje:
„První kontakt má vždy koordinátor Sanitky Naděje. Zjišťuje informace o klientovi – co má rád, jaké je jeho přání – a podle toho Ondra plánuje samotné splnění.“
Ondra pokračuje:
„Někdy je to opravdu detektivka. Když přijde přání typu ‚chci na zápas Komety Brno‘, je to jasné. Ale často přijde třeba jen: ‚Maminka by se chtěla podívat do přírody.‘ A já pak zjišťuju – jaká příroda? Les? Louka s výhledem? Řeka? Jezero? Botanická zahrada?
A najednou si třeba dcera vzpomene, že maminka milovala botanickou zahradu. A to je přesně ten moment, kdy se přání začne formovat do konkrétní podoby.“
Je služba zdarma?
„Ano. Někteří lidé se nám ani neozvou, protože si myslí, že je služba placená. Ale pro klienta je zcela zdarma – veškeré náklady pokrývají dary od sponzorů a drobných dárců.
Klient si může vzít jednu až dvě osoby jako doprovod a i pro ně je služba zdarma. Chceme, aby si svůj den užili bez obav, zda si to mohou dovolit.“
