Čtenáři mých seriálů, ve kterých se zabývám jinak výhradně historickými, literárními nebo sportovními tématy byli mým nejrozsáhlejším seriálem s názvem ,,Moji známí z léčeben“ asi trochu překvapeni zcela jiným tématem, kterému jsem se v něm věnoval. To nové téma nemá žádný vzdělávací charakter jako měla všechna témata předchozí. Je tématem skutečně prožitých zážitků z mého života. Jen od jejich prožití uběhla již celá dlouhá desetiletí. Všechny prožité události jsem skutečně prožíval, ovšem s tím, že poslední popisované zážitky jsou staré již dobrých dvacet let zatímco od těch nejstarších je dělí již téměř let čtyřicet/ty nejstarší pocházejí ještě z období totalitního systému/. Co se za tu relativně dlouhou dobu změnilo, zejména u mě samotného?
Dnes už prostředí psychiatrických léčeben nenavštěvuji jako pacient vlastně vůbec. Proto nemohu prožívat nové zážitky a poznávat nové známé. Psychiatrickým pacientem jsem sice stále, ovšem už bez hospitalizací v léčebnách. Na ty zbylo jen větší množství vzpomínek, které jsem se snažil popsat ve svém seriálu co možná nejhodnověrněji.
Skutečně mám ze vzdálenější minulosti až několik desítek /ikdyž z velké většiny velmi krátkodobých a v úplně všech případech pouze dobrovolných hospitalizací byt většinou proti mé vůli/. Skutečně mi ve vzdálené minulosti díky nim hrozilo částečné zbavení svéprávnosti. Naštěstí k němu nikdy nedošlo. Místo toho jsem napsal několik tisíc článků zdaleka ne jen na webové stránky, ale v minulosti i velké množství článků do klasických novin a časopisů, regionálních i celostátních./Většinu z nich mám stále doma schovanou/. Namísto zbavení svéprávnosti jsem držitelem celkem jedenadvaceti čestných diplomů z Universit volného času a III. věku. Namísto,,zbavovačky“ jsem přednášel historii , byt samozřejmě ne na Universitě , ale v jisté dobrovolné organizaci, kde mými posluchači byli především pedagogové ze základních škol. Namísto zbavení občanských práv jsem držitelem druhé nejvyšší trenérské licence pro fotbal a třetí pro florbal. A jako trenér obou sportů mám za sebou asi deset let trenérské činnosti, ve které jse prošel všemi mládežnickými kategoriemi.
To vše ale následovalo z velké většiny až poté co jsem přestal se svými psychiatrickými hospitalizacemi. Na ty zbyly jen vzpomínky. Vzpomínky sice většinou dost tvrdé, ale přesto s nejedním kladným a pozitivním zážitkem. Poznal jsem při tom velkém množství hospitalizací i velké množství psychiatrických pacientů z nejrůznějších vrstev společnosti/ převážně samozřejmě řad nižší společnosti/ a s mnohými z nich jsem se skamarádil a zažil společně s nimi větší množství nejrůznějších zážitků, které bych mimo psychiatrické zařízení nikdy nezažil.
Proto když se ohlížím za těmi zhruba dvěma desetiletími, kdy jsem byl hospitalizován v psychiatrickém zařízení, neberu to jen jako ztracené roky, ale i jako léta přínosu.
Dnes v době, kdy psychiatrická zařízení už delší dobu nenavštěvuji, dokážu si především mnohem více vážit osobní svobody normálního života. Opakuji, že psychické potíže mám stále, ale už je dokážu řešit bez často nedobrovolné hospitalizace v psychiatrickém zařízení. A v tom je asi ten největší přínos….
