Poté co jsem objevil svobodné i docela příjemné hospitalizace v pobočce Psychiatrické nemocnice Kosmonosy v Sadské, začal jsem se léčit tam. I v Sadské mám větší počet hospitalizací, i když ne tolik, jako v Horních Beřkovicích. I v Sadské jsem si našel větší množství kamarádů i kamarádek. Dnes s odstupem času vzpomínám na dvojici pacientů, se kterými jsem byl na jednom pokoji dokonce opakovaně. Vytvořili jsme společně na třílůžkovém pokoji sehranou trojici. Těmi dvěma pacienty, se kterými jsme si dokonale rozuměli byl Péta Čermák a Karel Kedron. Oba byli tehdy stálými ,,zákazníky“ pobočky v Sadské jako já a všichni tři jsme se tam v tomto složení proto sešli vícekrát. Došlo to tak daleko, že jsme si dokázali zařídit skutečnost, že jsme byli vždy pohromadě na jednom třílůžkovém pokoji. Jednou, když bylo v Sadské vyjímečně dostatek volných míst a Péta s Karlem tam už byli hospitalizováni na jednom pokoji a dozvěděli se, že mám nastoupit v nejbližší době i já, drželi mi na ,,cimře“ místo a až úzkostlivě dbali na to, aby jim na pokoj nedali někoho jiného. A tak, když jsem pak nasoupil, měl jsem hned při přijetí o dobré kamarády postaráno. A dobří kamarádi, navíc mí věkoví vrstevníci to Karel s Pétou opravdu byli. Nic nevadilo, že oba byli ze zcela rozdílných rodinných i sociálních poměrů. Péta byl ženatý, měl dva syny a na psychiatrického pacienta i velmi dobré rodinné i sociální zázemí. Karel na tom byl úplně opačně. Byl svobodný, rodiče se ho zřekli a bydlel sám v nějaké podřadné, jen polozařízené garsonce nižší kategorie. Navíc to byl téměř sociální případ, který jen s největšími potížemi přežíval od důchodu do důchodu a snad měl i dluhy.
Byl to ale hodný kluk, který nikdy nikomu nic nezáviděl a proto nám to společně na pokoji klapalo. Karel byl psychicky nemocný invalidní důchodce a jeho problémem byl i alkohol. Ten byl přitom samozřejmě v léčebně přísně zakázaný. Stačilo, když někdo z pacientů při náhodných kontrolách ,,nadýchal“ i třeba jen zanedbatelné množství alkoholu a už se mohl pakovat domů. Já sám, i když se občas také rád napil jsem si na to dával až úzkostlivý pozor a v Sadské za tu řadu hospitalizací nikdy nepožil ani kapku alkoholu. Hůř byl na tom Karel Kedron. Ten bez alkoholu nikdy dlouho nevydržel a občas se napil i při hospitalizaci v Sadské. Pamatuji se ,jak se jednou vrátil z propustky lehce napitý a pro ,,dokrmení“ ještě utekl z léčebny do nedaleké hospody. Z té se vrátil už vyloženě opilý. Tenkrát se nám s Pétou ho podařilo před personálem dokonale ,,zašít“, takže se na nic nepřišlo, i když o jeho opilosti věděli snad všichni pacienti, jen personál nic netušil. Jenomže Karlova touha po alkoholu byla tak silná, že po několika dnech utekl do hospody znovu a to už se nepodařilo utajit a Karla z léčebny na hodinu propustili. Přitom Karel, i když měl vypito nebyl nikdy nijak agresivní a nikoho ani slovně nenapadal. A navíc patřil k těm typům lidí, kteří ač sami nic vlastně nemají, rozdělili by se s kamarádem o první i poslední. Pamatuji se, že byl i věřící a v léčebně se mu podařilo zorganizovat společnou návštěvu několika dalších věřících pacientů do kostela v Sadské na bohoslužbu. Já ho měl jako kamaráda rád, jeho pití mi nijak nevadilo, spíše jsem ho litoval, že žije v dost nuzných poměrech.
S Pétou Čermákem jsme se pak ještě v Sadské opakovaně potkali. Karel Kedron už ale s námi nebyl. Myslím, že dostal v Sadské zákaz přijetí do léčebny pro opakované propuštění z důvodu požití alkoholu. Škoda pro něj i pro mě s Pétou, protože jsme přišli o skvělého partáka.
