S Aničkou Horskou jsem byl v léčebně v Sadské hospitalizován hodněkrát. Zásadní rozdíl byl ale v tom, že na jednu její víceletou hospitalizaci připadalo asi 10 mých krátkodobých.
Anička totiž dlouho neměla z léčebny kam odejít, protože žádný domov neměla. Právě, když jsem ji poznal poprvé, byla v této téměř bezvýchodné situaci. A když jsem se pak v Sadské téměř pravidelně otáčel při svých krátjkodobých, zhruba dvoutýdenních pobytech byla v Sadské stále na jedné hospitalizaci. Protože byla maximálně hodná a hlavně poslušná a pracovitá, v léčebně ji drželi na otevřeném oddělení pro lehčí případy tak dlouho. Nepamatuji se, že by za tu dlouhou dobu, co tam pobyla někdy, byt i jen sebeménně porušila léčebný řád. Sadská se pro ni po delší dobu stala vlastně domovem.
Anička Horská si přes mimořádně těžký životní osud dokázala vždy udržet čistou, jemnou a citlivou duši. Patrně jí v tom pomáhala opravdu upřímná náboženská víra. Před hospitalizací v Sadské si prožila svoje. Nějakou dobu dokonce přežívala jako bezdomovkyně v nějaké jeskyni ve skalách Českého ráje. To ještě ani neměla invalidní důchod, ale vždy se snažila pracovat a střídala jednu brigádu za druhou. A to všechno při závažné psychické nemoci.
Jiný člověk by v takové situaci kradl, nebo aspon žebral, ale k tomu se ona nikdy nesnížila.
Když ji přijali do Sadské bylo to pro ní vlastně vysvobození. Nejenže jí tam přiznali plný invalidní důchod, na který měla nárok už dávno, ale i ji tam dlouhodobě nechali hospitalizovanou, protože neměla kam odejít. Jeden čas jsme spolu hodně kamarádili, protože se mi svým způsobem i líbila a hlavně jsem strašně obdivoval co všechno dokázala překonat. Žádný bližší vztah než kamarádský z toho ale nevznikl, přestože Anička byla svého času/než výrazně přibrala na váze/ i hezká mladá žena. Když jsem ji poznal bylo jí něco přes třicet, mě kolem čtyřicítky. Přesto jsme si vždy zcela nerozuměli. Byla jistě upřímně věřící, ale její víra někdy trochu připomínala pánbíčkaření. Ona v té době co jsme se společně léčili, snad ani nikdy nezhřešila. Opravdu unikátní žena. V Sadské vydržela snad tři roky v kuse. Přitom se ale snažila všemožně zapojit do normálního civilního života. Po nezměrném úsilí se jí to nakonec podařilo. Pamatuji se, jak usilovně se snažila najít životního partnera s bydlením nejen mezi pacienty v Sadské, ale i přes internet. Protože v té době byla i hezká a příjemná nebylo to pro ni až tak nemožné. Přes několik počátečních nezdarů se jí nakonec partnera s bytem najít podařilo. Byl to také psychiatrický pacient s invalidním důchodem, jen hodně holdoval alkoholu. Protože ale nikdy nebyl agresivní, Anička si ho vyvolila. Měl vlastní byt někde u Jičína a jistý finanční příjem z invalidního důchodu. A to asi bylo pro Aničku zásadní. Žili spolu nejprve několik let takříkajíc ,,na hromádce“ a pak se i vzali. Někdejší bezdomovkyně Anička Horská dokázala nakonec svou nezměrnou trpělivostí a vytrvalostí téměř nemožné. Vstoupila do řádného stavu manželského. Dříve jsme si s Aničkou často volali a vzájemně sdělovali novinky. Pak ale mezi námi došlo k vážnému nedorozumění. Anička mi opakovaně přes manželova známého posílala v balíku levný polský tabák. A když mi přišel, já jí za něj posílal převodem na její účet peníze. Tak se to zopakovalo asi třikrát. Tabák mi vždy vydržel minimálně na půl roku. Až potom došlo k tomu nerdorozumění. Anička mi poslala další várku tabáku a čekala na mé peníze za něj. Jenže na poště se vše asi o dva týdny opozdilo a Anička po tu dobu čekala na mé peníze marně. Hned jí asi napadlo, že jí peníze úmyslně vůbec nepošlu a že ji vlastně svým způsobem chci okrást. Jednalo se asi o 2 tisíce korun, na které čekala asi dva týdny marně. Hned mě nazvala zlodějem a dokonce napsala stížnost mému zaměstnavateli. Přitom mě ani nenapadlo jí za ten tabák peníze neposlat.
Díky tomu zpoždění jsem jí je poslal později, hned jak jsem si tabák na poště vyzvedl. Blbé dva týdny zpoždění ukončily naše kamarádství. Mě se samozřejmě nařčení zlodějem dotklo a ona mě po ty dva týdny asi za zloděje, který včas neposlal peníze považovala.
Třebaže se vše po finanční stránce plně vyrovnalo, jen se zpožděním, našim vzájemným telefonátům byl konec. Dnes už ani nemám na Aničku Horskou telefonní číslo, když od toho vzájemného nedorozumění uběhly asi tři roky. Občas si na ní vzpomenu. Ted už spíše jen v dobrém. Označila mě tehdy sice za zloděje, ale nakonec se vše vysvětlilo a pro mě je to dávno passé. Nejsem jistě tak upřímně věřící jako Anička Horská, ale jako hodně umírněně věřící křestan jsem jí odpustil. A to by přece věřící měli, nebo ne….
