Nedá se řící, že by bratři Jarda a Jirka Spasovští byli v Psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích mými vyloženými kamarády. Oba je osobně považuji spíše za spolupacienty. Byli sice mými věkovými vrstevníky, když Jirka byl myslím stejně starý jako já a Jarda o rok či sva starší.
Oba dva byli nealkoholoví toxikomané, myslím, že si píchali pervitin a možná občas i něco tvrdšího.
Protože v době kdy jsem je potkal byli ještě mladí a tudíž ne nějak výrazně profetovaní. Oba se podobně jako já často otáčeli v beřkovické léčebně a ta jim i pomohla vždy z nejhoršího, takže tak rychle z kopce jako u jiných toxiků to s nimi nešlo.
Ani by mi příliš nevadilo, že oba byli těžcí toxici, protože takových případů jsem v Beřkovicích zažil víc a někteří z nich byli i více ,,profetovaní“ než tito bráchové.
Vadila mi na nich ale jiná věc. Oba byli ve svém chování k ostatním pacientům až přehnaně suverénní, nepřiměřeně sebevědomí a chybělo jim trochu citu a soucitu s ostatními. Oba si hráli na ,,kápa“ oddělení aniž by na to vyloženě měli. Myslím si, že kdyby došlo k nějakému většímu fyzickému kontaktu s někým silnějším, asi by dostali nakládačku. Vždyt třeba Jirka Spasovský byl jen o málo větší než já a hlavně žádná vazba, ale naopak útlý a hubený.
S Jirkou jsem se setkal při své úplně první léčbě v šestaosmdesátém roce . Nastoupil do léčebny sice o něco málo dříve, ale propouštěli ho naopak déle, protože oproti mému dobrovolnému pobytu, on měl ochranku a musel čekat na vyjádření soudu. Byl mi nepříjemný svým suverénním vystupováním a vyvyšováním nad ostatní. Proto jsem se mu raději vyhýbal.
Ještě než ho propustili, nastoupil na stejné oddělení i jeho o málo starší brácha Jarda. Toho už jsem při tom prvním pobytu nestačil příliš poznat, protože za pár dní mě z léčebny propouštěli.
Uplynulo asi deset let a já se na chronickém oddělení sešel s Jardou Spasovským znovu. Oba jsme byli na ,,chronáku“ a oba jsme měli štěstí, že jsme byli plně svéprávní. Jarda byl poněkud snesitelnější než Jirka , ale i on měl stejnou suverénní povahu a rád se vyvyšoval nad ostatní.
Kuriozní bylo, že ve stejné době kdy jsme byli s Jardou na chronickém oddělení, prodělával na sousední čtrnáctce jeho brácha Jirka další ochrannou léčbu. Občas ho pustili na naše oddělení ošetřovatelé na krátkou návštěvu bráchy Jardy. Jirka mě po těch deseti letech, kdy jsem byl v léčebně poprvé ovšem nepoznal, zatímco já jeho ano. O tom jsem ale nic neřekl.
Později jsem se od Jardy Spasovského dozvěděl, že oba bráchové také byli v léčebně mnohokrát a na rozdíl ode mě měli za sebou i nějakou tu soudem nařízenou ochrannou léčbu, obvykle za výrobu a kšeftování s drogami.
Ani Jarda ani Jirka mi svým nadřazeným chováním nad ostatní pacienty nijak k srdci nepřirostli a proto také je nemohu brát jako vyložené kamarády. Ostatně naposled jsme se v Beřkovicích viděli při mém úplně posledním pobytu tam a to bylo někdy ke konci devadesátých let. Od té doby uplynulo už plné čtvrt století. Dnes by jim bylo již přes šedesát. Je otázkou jestli ještě žijí, protože jejich touha po drogách byla tak silná, že se drogou dokázali zcela zdevastovat a jak známo tzv. tvrdé drogy, které oni tehdy požívali dokáží organismus zničit až neuvěřitelně rychle….
