Pavel Hödl se narodil v Uherském Hradišti. Letos oslavil 41 let. Vyrůstal v Záhorovicích na úpatí Bílých Karpat. Vystudoval gymnázium v Uherském Brodě a následně od roku 1999 podstoupil kněžskou formaci v kněžském semináři v Olomouci. Po dvou letech studia na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého byl vyslán jako alumnus do Papežské koleje Nepomucenum v Římě a ke studiu na Lateránské univerzitě. Na kněze byl vysvěcen 24. června 2006 v Olomouci. V letech 2008 – 2010 byl studentem postgraduálního programu Posvátná liturgie při Liturgickém institutu na Ateneu sv. Anselma na aventinském kopci v Římě, které zakončil 14. prosince 2010 licenciátní zkouškou. Od roku 2021 je doktorandem na Univerzitě Palackého.
Vedle práce v pastoraci byl také činný v kanonizačním procesu Aničky Zelíkové.
V období 2006-2007 byl kaplanem v Hranicích a Paršovicích.
V roce 2007 – 2009 byl kaplanem ve Vsetíně a Pozděchově.
V roce 2009-2010 byl kaplanem v Hranicích.
Od roku 2010 působil jako farář ve farnosti Dlouhá Loučka, Šumvald, Paseka.
Chová velikou úctu k římské mši a příležitostně slaví liturgii i podle Misálu z roku 1962.
Od roku 2016 působí jako farář v městě Zubří a Vidči.
V katolickém hnutí Cursillo zastává úřad národního spirituála.
Kdy jste se při své praxi v kněžské službě poprvé setkal s člověkem duševně nemocným a kolik jich bylo?
Mám za to, že s lidmi, kteří trpí duševním onemocněním, jsem se setkal už velmi záhy, během svého působení v Zábřehu. Tam jsem byl ustanoven jako jáhen ve školním roce 2005/2006. Vzpomínám si, že už tehdy mně zaujalo, že v kostele byli výrazně zastoupeni duševně nemocní. Vždycky jsem si kladl otázku, čím to je? I v pozdějších letech jsem se opakovaně setkával s těmito lidmi. Zdá se mi, že vůči mně cítí důvěru.
Jak s těmito lidmi spolupracujete?
Snažím se především zachovávat hranice svojí odbornosti. Nepokládám se za psychoterapeuta a už vůbec ne za psychiatra. Pokud se setkávám s lidmi, co mají tyto obtíže, obyčejně je vedu k důvěře vůči ošetřujícím lékařům. To, co pokládám za důležité, je, aby při styku se mnou, zakusili, že se setkali s knězem. Prakticky to znamená, že hodně času naslouchám a snažím se porozumět. Také se spolu modlíme, čteme Písmo svaté a vedu je ke svátostnému životu. Myslím si, že lidé, kteří se zapojují do života církve, mají velkou výhodu: Jsou méně osamocení, protože církevní společenství je schopno do jisté míry unést i jejich zvláštnost. Nejsi sám, rozumíme ti a také můžeš být pro druhé užitečným.
Kdy a odkud jste se dozvěděl o celorepublikové akci Týdny pro duševní zdraví (TDZ)?
O Týdnech pro duševní zdraví jsem se dozvěděl od naší farnice. Pozvala mě na přednášku doktora Cyrila Höschla, která se uskutečnila v Rožnově pod Radhoštěm v roce 2016. Je skvělé, že takové počiny přispívají ke kácení předsudků vůči duševně oslabeným nebo postiženým. Přišla tam řada psychiatrických pacientů a mně bylo mezi nimi příjemně.
S lidmi sužovanými nějakým duševním postižením jednám jako s kterýmkoli jiným návštěvníkem, což jim dodává sebejistotu. Vždyť často propadají dojmu, že jsou pro svou chorobu nápadní. Nesoustředím se tedy při setkání s nimi na jejich odlišnosti. Možná i toto je dost typické pro Týdny duševního zdraví: Ukázat, že mají dvě nohy a ruce, srdce na pravém místě a že jsou platnou součástí této společnosti.
Letos, v roce 2021 jste měl přednášku v rámci Týdnů pro duševní zdraví. Jakého tématu se týkala a proč právě tomuto tématu?
Přesný název této přednášky si už nevybavuji.
Snažil jsem se posluchačům předestřít možnosti, které jako kněz můžu lidem s duševním postižením nabídnout. Mluvil jsem co nejkonkrétněji. Poukazoval jsem na základě svých zkušeností, jak blahodárně na tyto jedince působí pravidelná modlitba, jak je užitečné pro jejich duševní prožívání účastnit se mše svaté, zpovídat se a také vnímat plynutí církevního roku.
Věci, které se zdají být na první poslech málo účinné, jsou velmi užitečné. Přinášejí do životů lidí s duševním postižením řád. Když se někdy tyto osoby obracejí na kněze, čekají jednoduché řešení. Vyhlížejí zázraky. Myslím si, že v tom je katolická církev velmi uměřená a nehandluje s nadějemi. Přijde-li za mnou člověk, který je psychiatricky léčený, neslibuji mu zázračné uzdravení. To by nebylo z mé stránky spravedlivé a možná by to uráželo i Pána Boha.
Naopak se je snažím přesvědčit, že mohou žít plnohodnotně, své diagnóze navzdory. Nesením kříže se mohou přidružit ke Kristovu dílu. Vedu je k tomu, aby prožívali všední den ve spojení s Kristem. Když se řekne víra, kostel, kněží, tak nás to svádí k tomu, zdůrazňovat věci mimořádné, ale je to přesně obráceně: Pán Ježíš žil třicet let obyčejným životem, ve skrytosti vykonával běžnou práci, poslouchal svou matku a to je pro nás obrovský vzor. Prostě prožívat obyčejné věci s neobyčejnou láskou. Tak by se to dalo říct jednoduše.
Máme tady na Valašskomeziříčsku různá nekatolická církevní společenství, která se hlásí k jakési letniční duchovnosti, a ty nemívají skrupule lidem slibovat divy na počkání, aniž by jim docházelo, jakou pohromu v jejich duších mohou způsobit. Člověk prahnoucí po zdraví může být nakonec ještě více rozčarovaný a dříve či později sekne s vírou úplně.
Kněz pomáhá lidem prožívat obyčejný život, aby se těšili z drobných radostí, které naděluje; aby se nehroutili ze strastí, jež nemohou nepřijít. Vždycky budeme v prostředí, které nás bude zneklidňovat. To je úplně běžné a přirozené. Když za mnou přijde osoba, která se bojí lidí a je úzkostná, tak ji budu muset trošku osmělovat, aby dělala malinké krůčky, aby stále nepřešlapovala na jednom místě. Tudíž mezi člověkem s duševním postižením a zdravým je velmi křehká hranice. Každý z nás nakonec bude muset prožívat smutné i veselé chvíle. U lidí s duševním onemocněním je to možná bolestnější a dramatičtější, ale tyto stavy známe vlastně všichni. Život je vždycky složitý a spletitý.
Mám velkou radost, když zpětně sleduji lidi, kteří za mnou přicházejí, že se posouvají, že jsou spokojenější, že si více důvěřují. To jsou hmatatelné důkazy Božího působení. Katolická mravouka je velice vyvážená, jako celé katolické učení, a zdůrazňuje součinnost Boží milosti a lidské vůle. Když se tyto dvě věci propojí, může člověk růst a prohlubovat se.
V čem by se medializace duševně nemocných mohla změnit?
Já budu mluvit o církvi, o našem církevním prostředí, protože to je mně vlastní. Víte, v čem vidím chybu? Naše katolická církev je stále lidovou, má významný společenský vliv a v tom je slabina. Máme potřebu pracovat ani ne tak s jednotlivými lidmi, ale s typy a určitým profilem. Máme zafixováno, kterak vypadá typický mládežník. Ten se musí usmívat. Pokud je to kluk, hrát fotbal. Pokud je to holka, musí zpívat ve schole. Jsme v zajetí různých vzorců, které jsme si vytvořili. Přitom víme, že společnost je mnohem pestřejší. Bohužel pořád jsme to jako katoličtí křesťané v naší zemi nedokázali zpracovat.
Já jsem přišel k víře praktikované až někdy okolo třináctého roku života. Od samých začátků jsem vnímal církev jako prostor, kde má každý slovo; kde jsi přijímaný takový, jaký jsi. To je ohromný potenciál. Ovšem, čím jsem starší, tím více zjišťuji, že jsme ho ještě nedokázali využít.
A teď už přicházím k Vaší otázce. Samozřejmě, do našich kostelů přicházejí lidé s duševním postižením. Třeba ti, které mučí deprese. Jsou mezi námi. My musíme těmto lidem věnovat pozornost. Když jsem vstupoval do duchovenské služby, očekával jsem, že budu provozovat tzv. josefínskou duchovní správu, tj., budu oddávat, křtít, zaopatřovat, zpovídat, učit a všichni mi budou trhat ruce. Ale doba se velice změnila. Pouze za těch patnáct let mojí kněžské služby si všímám, že pastorace začíná být čím dál více individuální. Už nepracujeme s velkými skupinami – např. po třiceti lidech, ale často přicházejí jednotlivci, se kterými je třeba navázat jedinečný vztah a věnovat se jim osobně. Vyžaduje to mnoho času. Nemůže to zvládnout jediný kněz. Do budoucna bude zapotřebí vytvořit ve farnostech jakési svépomocné týmy, které by se na to soustřeďovaly, a to podle mě není nic nemožného. Vždycky se najde někdo, kdo je schopen se vcítit do druhého a může potom pomáhat v práci s lidmi, kteří jsou sužováni, třeba konkrétně depresemi. Tedy podle mě je toto cesta pro církev. Čím dál více opouštět to velikášské myšlení: „Nás je mnoho.“ Všímat si jedinečných neopakovatelných životních příběhů. Nedávno mně oslovila myšlenka Václava Havla, našeho někdejšího prezidenta. Řekl zhruba toto: „Jakost demokracie se pozná podle toho, že věnuje pozornost menšinám.“ Čili demokrat, to není člověk, který vahou své přesily zválcuje ostatní, ale správný demokrat, budující občanskou společnost, je ten, kdo si všímá menšin a nepřipravuje je o jejich hlas. Kde jinde bychom to měli zakusit, než v církvi?
Všechny ty menšiny, které mají svoje zvláštní potřeby, by měly přijít ke slovu a měly by být slyšeny. Ony jsou platnou součástí našeho společenství. Mohli bychom číst v evangeliu to, co říká Kristus: „Jestliže nepřijmete Boží království jako děti, vůbec do něho nevejdete.“ Všimněme si Ježíšovy přednostní lásky k dětem, což bylo v jeho době neslýchané. Na jiném místě říká Ježíš: „Kdo chce být mezi vámi největší, buď vaším služebníkem a otrokem všech.“ Myslím si, že toto je přesně ono: k lidem je potřeba přistupovat jednotlivě, a to je podle mě budoucnost Církve. Lidé už nejsou dnes takoví, že jim nařídíte a oni se podrobí. Bez toho osobního přístupu je neudržíme v našem společenství. Církev musí vysílat jednoznačné poselství: „Jsou u nás vítáni všichni.“
Když čteme evangelium, uchvátí nás osoba Pána Ježíše. „Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli.“ Tohle je jeden z těch slavných úvodů, který najdeme u Lukáše. Co si o tom máme myslet? Pán Ježíš neřekl: „Nejdříve se, hoši, dejte do cajku, a až budete v pohodě, tož přijďte.“ Já mám pocit, že to v Církvi někdy děláme. Přijď, až budeš normální. Já říkám: „Přijď takový, jaký jsi.“
Jak může lidem se zkušeností s duševním onemocněním pomoci víra?
To je hodně obecná otázka. Já bych vyšel ze základní definice: Víra je spolehnutí se na Pána Boha.
Věřící člověk má určitě jednu výhodu. Může si říci: „Bůh to se mnou myslí dobře. Moje nemoc je součástí jeho spásného záměru a prozřetelnosti.“ Ovšem, pokud na něho dolehne těžká zkouška, může se dostávat do duchovního zápasu. „Pane Bože, proč mi to děláš? Proč zrovna já?“ To není výraz pochybovačnosti. Takto naříkali před Hospodinem mnohé postavy Starého zákona. Na prvním místě spravedlivý Jób, jejž stihly všechny představitelné hrůzy. Jeho nářek nabývá podoby výčitek.
Rád bych zopakoval ještě jednou, že věřící by neměli očekávat zázraky na počkání. Vybavuje se mi jeden poučný příběh z doby, kdy jsem působil jako farář v Dlouhá Loučce. Jednoho dne za mnou přišel jeden mladý muž. Byl o něco mladší než já. Mohl mít necelých třicet let. Už od pohledu trpěl depresemi, ale toužil po víře. Chtěl být pokřtěn, a tak jsem se mu skoro celý rok věnoval. Když už se blížila příprava ke konci, začal velice žadonit, aby se křest uspíšil. Jako mladý, nezkušený duchovní jsem si řekl: „Možná, že by mu ten křest pomohl k nabytí duševního klidu. Třeba i ty deprese bude snášet pokojněji.“ S dovolením svého arcibiskupa jsem mu tedy vyhověl. Zdálo se, že ten den po udělení svátosti, byl úplně šťastný. Do týdne spáchal sebevraždu. Najednou jsem si začal vybavovat souvislosti, které mi prve unikaly. On si ve své mysli vytvořil takový jízdní řád, křest měl být bezprostřední přípravou k vytoužené sebevraždě. Nejdříve rozprodával majetek. Najednou už nejezdil v krásném autě, ale v nějaké rozhrkané herce. Vykládal jsem si to, jako výraz jeho skromnosti, že se zříkal pozemských statků. Čím víc se blížil křest, byl spokojenější, už věděl, že se blíží konec. Pro mě to byla veliká kněžská lekce. Když se s podobnými případy setkávám nyní, žadatele spíše brzdím. Oni někdy očekávají od křtu věci, které jim dát nemohou.
Co byste vzkázal lidem s duševním onemocněním?
Já jsem rád, že žiji v době, kdy lidé s duševním onemocněním už nejsou tolik vytlačovaní z lidské pospolitosti. Společnost je už v tomto pohledu o něco chápavější. Proto bych postiženým lidem doporučil, aby se nebáli ve vhodných okamžicích hovořit o svém onemocnění na pracovišti, mezi svými blízkými. Mohou být pro druhé povzbuzením. Každý má nějaké omezení. To, co se někdy může zdát handicapem, nás může vystřelit do závratných výšin. Lidé, kteří mají duševní postižení, mohou porozumět jiným trpícím. Vaše postižení může být i dar, dar od Boha.
Jsou mezi duševně nemocnými i kněží nebo řádové sestry?
Otázka je určitě na místě. Ano, potkal jsem se s řeholními sestrami i kněžími, kteří se léčili z důvodu psychiatrického onemocnění.
Není pochyby, že někteří příslušníci duchovenstva trpí duševními poruchami. Nedovedu to statisticky popsat. Když se konají přijímací zkoušky do kněžského semináře, jejich nezbytnou součástí je hloubkový psychologický test, z něhož by ty zásadní psychiatrické diagnózy měly být patrné. Předpokládám, že duchovních s nějakým psychickým postižením není mnoho.
Předběžné psychologické vyšetření dokáže řadu těchto uchazečů odfiltrovat. Tady nejde o to, že by je chtěl někdo diskriminovat, ale spíš o to, aby se později nezhroutili, protože výkon kněžského povolání je psychicky velmi náročný.
Navzdory tomu, že každý bohoslovec je formován přinejmenším pět let v semináři a doprovázen v prvních krůčcích duchovenské služby, tu a tam se projeví nějaká psychiatrická nemoc. Někdy je kněz postaven i mimo službu. Některé choroby mohly být latentně přítomny v tom člověku už dávno, než se stal knězem, a projevily se až v pozdější době, pod vlivem vnějších činitelů.
Opravdu, není nic vzácného, že se mezi řeholníky a kněžími vyskytnou lidé s duševním onemocněním. To, že mají chorobu tohoto střihu, neznamená, že nejsou dobrými kněžími a řeholníky. Stále zůstávají svobodnými a mohou milovat Boha nade vše a bližního jako sebe. Zažil jsem jednoho starého, ctnostného kněze, který trpěl bludy. Měl utkvělou představu, že mu někdo dělá schválnosti. Měl pocit, že mu kradou jeho osobní věci nebo mu mění klíče ode dveří nebo vložky v zámcích. Tento kněz se však za domnělé pachatele nepřestal modlit. A to mi přišlo krásné. On sice nebyl schopen posoudit skutečnost, která se okolo něho děla, choval se podezřívavě, ale pořád v něm zůstal nádherný, obětavý, kněžský duch. Lidi okolo miloval, i když byl přesvědčen o jejich úkladech. Velice krásný přístup. Mohl na ně svolávat hromy, blesky, kdyby býval chtěl.
Snad ještě jednu věc bych podotknul. V každé církevní službě i společenství hraje klíčovou úlohu poslušnost. Zkušený a soudný představený si všimne, že některý spolubratr či spolusestra vykazuje známky duševního postižení. Konkrétně to může být sklon k velikášským činům jako zakládání nových klášterů. Vahou své autority může takovým lidem velice pomoci. Může jim říci: „Mám tě ráda, ale tohle ti zakazuji, protože by ti to ublížilo.“ Pokud dotčená duše pokládá představenou za osobu, která to s ní myslí dobře, nakonec poslechne. Tak to chodí v řeholních společenstvích. Platí to i na diecézní kněze: poslušnost vůči sídelnímu biskupovi je velmi osvobozující. Někdo z kleriků může pod vlivem psychiatrické choroby usilovat o opravdu nerozumné věci. Přijde představený a rázně řekne: „NE. Já to zakazuji.“ V těchto okamžicích uplatňuje svou moc ku prospěchu oslabeného člověka.
Když se vrátím k samotné otázce – jistě, i mezi duchovními a řeholníky najdeme lidi s duševním postižením. Předpokládám, že je jich mnohem méně než v jiných životních stavech. Zároveň si myslím, že to nijak neškodí nebo nesnižuje jejich důstojnost ani hodnotu jejich služby. Kněz nebo řeholník trpící tímto způsobem, může být velikým požehnáním.
Představený by měl zavčasu rozpoznat, že někdo z jeho podřízených má těžkosti, a měl by mu věnovat zvláštní pozornost. Nevím, jestli to dělají důsledně. Možná, že v těch větších diecézích, kde má pod sebou biskup okolo pěti set lidí, si ještě nezvykli na práci s personálními zdroji. Může se docela dobře stát, že se kněz pod vypětím zhroutí. Nebo u něho propuknou úzkostné stavy anebo se začne chovat jako maniak. Myslím si, že nám chybějí spolehlivé kontrolní mechanismy, díky nimž by se biskup dozvěděl o tom, že některý děkan, farář či kaplan se chová „divně“ a potřebuje pomoc.
V nedávné době se papež František obracel na biskupy s velice prozíravými podněty: Nebraňte svým kněžím, aby se s vámi spojili. Když vám kněz volá, tak zvedněte telefon hned. Pokud nemáte zrovna čas, tak mu zavolejte co nejdříve. Choďte na návštěvy ke kněžím. To jsou fakt praktické rady. Představený musí mít osobní vztah se svými duchovními. S ohledem na celibát nemají své rodiny a před vlastními farníky se stydí. Pokud nemocný kněz vidí, že biskupovi na něm záleží, pak je všechno na dobré cestě.
Proč by i dobří kněží nemohli brát antidepresiva? Tím, že obdrželi kněžské svěcení, se nestali supermanem. Je třeba opustit úzce klerikální obraz církve, kde všechno závisí na kněžích. Kněží jsou jen lidmi, které Bůh obdařil mimořádnou milostí. Tvrdíme, že kněz je připodobněn Kristu Veleknězi. Kdo vidí kněze, vidí Krista. To je věc víry. Pořád je ovšem z masa a kostí a i on se může sesypat. Možná, že si to naši představení ještě neuvědomili. Tolik let si svoje bohoslovce pipláme v kněžském semináři, potom na ně biskup vloží ruce a pošle je na kaplanské místo. Po složení farářských zkoušek už působí samostatně a zájem o ně výrazně poklesne. Toto je každopádně špatně. Všímavost je velice naléhavá, i deset, patnáct, dvacet let po svátostné ordinaci.
Neříkám, že by bylo mezi kněžími nadměrné množství duševně postižených, ale čeho si každý věřící zaručeně všimne? Co kněz, to svéráz! Kolik podivínů mezi námi je!
V dějinách církve najdeme řadu svatých kněží, kteří měli očividně duševní onemocnění. Často se poukazuje na svatého faráře arského. Když je nějaký kněz stižen duševní poruchou, neznamená, že nemůže být svatý. A to je i u každého běžného věřícího. Pokud někdo trpí schizofrenií, to neznamená, že nemůže být svatý. Většinou zdůrazňujeme jako katoličtí křesťané zásadu, že milost předpokládá přirozenost. Čili, když je člověk na přirozené rovině v pořádku, tak na tom mnohem snáze může stavět Boží milost. To člověk nemůže popřít. Samozřejmě, když máte zdravou rodinu, ve které vás vychovají milující rodiče a pokud dostanete dobrou školu, máte dobré životní návyky, potom se na tom mnohem snáz buduje, ale není to nezbytná podmínka. Někdo hold se narodí s duševním postižením. Je po přirozené stránce rozkolísaný, ale navzdory tomu může z něho Bůh udělat úžasného světce. Bůh není vázán ničím. On nečeká, až budeme normální. On chce, abychom za ním přišli takoví, jací zrovna jsme. On pak dělá zázraky. Žádné čáry máry fuk: „Přijmi Pána Ježíše jako osobního Spasitele, a pak bude všechno růžové.“ To katolík neřekne. Jelikož katolík moc dobře ví, že lidský život bude vždycky složitý a že budeme vždycky nést kříž.
Zmínil jsem svatého faráře arského. Za přečtení stojí kniha od význačného francouzského romanopisce Georgese Bernanose Deník venkovského faráře. Složitá četba. Není vhodná ke kávě ani k zákusku; popisuje životní příběh kněze, který byl skutečný „blázen“. Tento „blázen“, řekněme to slovo ještě jednou, miluje Krista a koná zázraky. Přicházejí za ním zástupy ke zpovědi. Krásný příběh. Ukazuje se tam i role představených, kteří tohoto klerika bedlivě sledují. Vědí, že je duševně nemocný. To je ono. Pokud máme nějakého kněze s těmito těžkostmi, to neznamená, že ho hned označíme za neschopného výkonu služby. Ale jde spíše o to přistupovat k němu s jemnocitem a větší pozorností. Tady není rozdílu mezi knězem a neknězem. Takže děkujme za lidi, kteří trpí nějakým duševním onemocněním, protože oni nás učí jednat s lidmi jakožto s lidmi. To nejsou kusy ve stádu, to nejsou ovce. To se mi zdá být stěžejní.
Dokážu si představit kněze, za kterým přijde muž nebo žena trpící schizofrenií nebo něčím jiným, a ten kněz řekne: „Rozumím Vám. Důvěrně to znám.“
Abychom mohli druhým lidem pomáhat, nemusíme být dokonalí, zdraví, bez vrásek. Já spíše budu důvěřovat knězi, který bude mít ty vrásky, který bude mít laskavý pohled, nebude mě okřikovat, nechá mě vyjádřit se, a to přece umějí duševně nemocní lidé znamenitě.
Jaké přání nebo vizi máte do budoucna?
Moje vize do budoucna vychází z onoho základního prožitku, který jsem učinil v nějakých třinácti letech, kdy jsem poprvé vkročil do chrámu v Nezdenicích, do svého farního kostela, a bylo mi tam dobře. Vzpomínám na mnoho kněží, s nimiž jsem se v době dospívání setkával a každý mi dával najevo upřímný zájem. Vnímal jsem Církev jako prostor přijetí.
Když se řekne katolicismus, tak si ho vždycky spojuji s otevřenou náručí. Pohleďme, sloupořadí na Svatopetrském náměstí, sochař Bernini je záměrně navrhl jako dlaně otevřené městu a světu. Toto byl tedy můj základní prožitek, prožitek přijetí, které, myslím, každý dospívající potřebuje: Máme tě rádi, jsi vítaný a chtěný.
Pořád se k této myšlence vracím. V letošním roce zahajuje římskokatolická církev synodu. Je to cesta, která má vést k obrodě. Bude probíhat odspodu, tj. od obyčejných věřících v našich farnostech. Ti budou diskutovat nad otázkami, které je zajímají, zneklidňují nebo rozčilují. Budou třeba i navrhovat dobré nápady vedoucí ke změně. Výsledkem synodálního procesu potom má být, že si v církvi budeme připadat jako ve svém domově. Bude nám tam prostě útulno.
Pořád v naší církvi najdeme mnoho skupin, které jsou frustrované, že si jich nikdo nevšímá nebo že se dělá, jako by nebyly. Zvlášť dramaticky vnímám přístup církve k homosexuálům. To je otázka, kterou nemůžeme promlčet. Jsou to konkrétní osudy, konkrétní lidské tváře. Jako kněz se setkávám s mladými lidmi, u kterých se projevuje odlišná sexuální orientace od té heterosexuální; bývají zmatení a nešťastní. Pohybují se v prostředí, kde mají strach promluvit. Přitom jsou to velice krásní, obdarovaní lidé, kteří by měli dostat slovo.
Není žádoucí očekávat od lidí, aby se nejprve dali do pořádku, a pak mohou přijít. Do církve nepotřebujeme žádné očkovací průkazy. Do církve může přijít každý, tak jako za Kristem mohl přijít každý.
Dost stěžejní pro mě bylo, když jsem se před několika lety dozvěděl o sebevraždě sedmnáctiletého hocha Filipa. Vyrostl v katolické rodině. Kluk zapojený do života farnosti. Měl ve své blízkosti i tetu, která byla otevřenou lesbou. Pohyboval se v blízkosti kněží, kteří měli také pochopení. A přesto tento mladičký gay měl pocit, jako by se dusil, a sáhl si na život. To pro mě bylo varovné memento. Hořké probuzení. Pozor! My si myslíme, že jsme přijímajícím společenstvím, ale jsou tu i lidé, kteří to vnímají úplně jinak. Připadají si odstrčeni, umlčení, zastrašení. Kolik mohl mít ještě roků před sebou? V tom nejkrásnějším věku udělat tak hroznou a nezvratnou věc! Je tohle zapotřebí?
Probuďme se a konečně si všímejme těch, kteří nejsou podle našich představ.
