Když jsem v letošním listopadu pracoval na své práci pro 15. ročník Slánské akademie volného času na téma Karel Havlíček Borovský-skvělý novinář, spisovatel, satirik, ale i politik, nemohl jsem si nevzpomenout na město, které dnes nese v názvu jeho jméno i na kraj, kde se tato skutečná osobnost české literatury i politického života narodila.
Čas ubíhá nelítostně. Uplynulo už asi 10 let od doby, kdy jsme právě na Havlíčkobrodsku s mamkou opakovaně vždy jen několik dní pobývali. Ne nebylo to přímo ve městě, kde se Karel Havlíček sice ani nenarodil, ani neumřel, ale svého času v něm bydlel, studoval místní gymnázium i napsal některé své pověstné epigramy.
Bylo to asi 2 kilometry od toho města, které se na svém hlavním náměstí pyšní domem kde Havlíček v minulosti opakovaně bydlel. Ta osada, která není žádnou samostatnou obcí a geograficky je zařazena jako součást Havlíčkova Brodu leží mimo samotné město.
Jmenuje se Novotnův dvůr. Kromě toho bývalého dvora/statku/ má snad dvě nebo tři popisná čísla a mlhavě se pamatuji i na obytnou bytovku, která byla také její součástí.
Já s mamkou jsme tam před těmi zhruba deseti lety pobývali právě v tom statku. Patřil tenkrát manželovi velké kamarádky mé matky jistému panu Kocmanovi. Byl sice už ve starobním důchodu, ale stále udržoval svou živnost chovatele prasat i řezníka, který prasata porážel, porcoval a prodával domácí vepřové maso.
V Novotnově dvoře jsme takto byli opakovaně vždy jen několik dní snad třikrát, nebo čtyřikrát. Mé vzpomínky na tyto pobyty jsou stále živé a velmi hezké. Pro mě, velkého milovníka zvířat i vášnivého turistu byly pobyty v Novotnově dvoře skutečným rájem.
Pan Kocman se tehdy mimo jiné staral i o čtyři psy. Jejich jména si pamatuji dodnes.
Nejvíce jsem si oblíbil toho nejochočenějšího Savana a hned jsem si ho podle někdejšího ministra přejmenoval na Kavana. Dalšími psy byl Ferda a dvě fenky se jmény Bára a Míša. Všichni byli díky laskavé péči pana Kocmana dokonale ochočeni a já se s nimi mohl kdykoli mazlit i si je chovat v náručí. A čtyři psi to nebylo ani zdaleka to jediné co se mi v rodném kraji Karla Havlíčka tak líbilo. Pominu li skvělou péči manželů Kocmanových o nás/Měli jsme s mamkou k dispozici celou jednu místnost./, vzpomínám zejména na své turistické výlety. Když sečtu všechny dny které jsem během několika opakovaných pobytů na Havlíčkobrodsku strávil udělá to dohromady asi dva týdny. Za tuto poměrně krátkou dobu jsem jako turista prolezl nejen celý místní kraj, ale bezprostředně sousedící okolí. Bylo to díky ochotě pana Kocmana, který vlastnil auto a vyvážel nás s mamkou na výlety. A tak jsme se mohli procházet třeba po pověstném náměstí v již poměrně vzdálené jihomoravské Telči, které je považováno za snad nejhezčí v celé České republice. Byl jsem tam v životě poprvé a mohu to jen potvrdit. Protože do té doby jsem ho znal jen z fotek, překvapilo mě i svou rozlehlostí. Vždy jsem si ho představoval menší. Při cestě z Havlíčkova Brodu do Telče, jsme projížděli Jihlavou, kterou jsem viděl také poprvé v životě. Protože před architektonickými památkami dávám přednost přírodním krásám, více než Telč mě upoutal největší rybník celé Českomoravské vysočiny Velké Dářko, který leží v opravdu nádherném prostředí, ze všech stran obklopen lesy. I tam nás vzal pan Kocman autem. A stejně tak jsme díky němu poznali další krásná místa nejen Havlíčkobrodska jako klášter Zelenou Horu v podobě unikátní stavby vytvářející tvar šesticípé hvězdy, již moravské město Žďár nad Sázavou, bývalý hrad, později přestavěný na zámek Přibyslav, při jehož obležení zemřel 11. října roku 1424 náš nejslavnější vojenský vojevůdce všech dob-husitský hejtman Jan Žižka. Byli jsme i v místě jeho údajného úmrtí osadě nazvané Žižkovo Pole. Velmi jsem uvítal, že jsme autem navštívili i skutečné rodiště Karla Havlíčka Borovského-vesnici Borovou, kde jsem ke své velké radosti mohl vidět jeho rodný domek. Viděl jsem unikátní křížovou cestu s 12 mini kapličkami umístěnými nikoli do kopce ale do kruhu kolem kostela tuším, že zasvěceném Panně Marii.
Na některé výlety jsem vyrazil pěšky v kombinaci s vlakem a mezi své dosud navštívené hrady a hradní zříceniny, které si přesně eviduji jsem si mohl přidat další dva nové navštívené. Vedle posázavského hradu Chrustenice to byl Vlkaneč , nacházející se nedaleko Havlíčkova Brodu. A ještě jedno místo jsem díky panu Kocmanovi mohl navštívit, byt se tentokrát nejednalo o turistickou zajímavost. Jsem mnohonásobných pacientem v psychiatrických zařízeních. Havlíčkobrodskou psychiatrickou léčebnu jsem však znal jen díky vyprávění pacientů, kteří se v ní léčili. Ted jsem se s Kocmanem dostal přímo do jejích vnitřních prostor. On jako chovatel prasat si tam jezdil pro velké nádoby se zbytky jídel po místních pacientech a těmi pak svá prasata přikrmoval. Já mu ty velké nádoby pomáhal nakládat do auta přímo v léčebně. A tak jsem ji aspoň zvenčí mohl poznat, i když tady jsem se nikdy neléčil. U Kocmanů v Novotnově dvoře jsem se dočasně skamarádil i s jistým ukrajinským dělníkem jen o málo mladším, než jsem byl tehdy já. Pamatuji se, že se jmenoval Jura, bydlel v té jediné místní bytovce a Kocmanovi občas na jeho statku pomáhal. Chovali se k němu velmi pěkně a brali ho skoro jako vlastního. Protože jsme oba slušně mluvili rusky, domluvili jsme se velmi snadno. Vyprávěl mi, jak to chodí na Ukrajině, že je to tam mnohem horší než u nás a že je proto rád, že může aspoň pracovat v Čechách. Kromě občasné výpomoci u Kocmanů normálně pracoval jako dělník v Havlíčkově Brodě.
Rád vzpomínám i na jednu cestu domů vlakem, byt trvala snad 8 hodin. Mamku jsem přemluvil, že nepojedem normálně rychlíkem, který je v Praze za zhruba 2 hodiny, ale lokálkou ze Světlé nad Sázavou do Čerčan a odtud rychlíkem necelou půlhodinu do Prahy. Téměř osmihodinová cesta vlakem, který stavěl takříkajíc na každém rohu a vše vyvrcholilo ve stanici Kácov, kde průvodčí oznámil, že tady budeme hodinu stát a teprve pak pojedeme dál. Cesta byla časově velmi dlouhá, ale o to zajímavější. Trat vedla stále podél řeky Sázavy a pořád bylo na co se dívat. Byl to totiž pověstný Posázavský pacifik a já poprvé jeho trat projel prakticky celou. Patří to k mým největším turistickým zážitkům.
A právě zážitků bylo u na statku u Kocmanů v Novotnově dvoře bezpočet, byt jsem tam s mamkou strávil dohromady na tři, nebo čtyři pobyty jen dva týdny. Dnes po zhruba 10 letech bych se tam někdy rád vrátil. Žel už to není možné. Pan Kocman mezitím umřel, jeho manželka statek prodala a koupila si byt přímo v Havlíčkově Brodě. Se svou velkou kamarádkou z mládí-mojí mamkou se celých těch 10 let neviděly. V telefonickém spojení jsou ale stále a volají si každý týden. A mě zůstaly jen krásné vzpomínky na pobyty v rodném kraji našeho velkého novináře, spisovatele i politika. Když jsem o Karlu Havlíčku Borovském psal závěrečnou práci, vybavil se mi ten kraj v celé své kráse…
Luboš Hora-Kladno