Honzu Abrháma jsem viděl naposled asi před třemi roky. Dělal jsem s ním tenkrát článek pro Kladenský deník. Honza je totiž minimálně českým rekordmanem v počtu oficiálně odehraných fotbalových zápasů a především fotbalových sezon.
S fotbalem začínal v oficiálních soutěžích jako žák, někdy v deseti letech věku. To by nebylo nic neobvyklého, kdyby…. Fotbalový hráč Jan Abrhám hrál kopanou v nejrůznějších soutěžích žáků, dorostu a posléze mužů/zdůrazňuji mužů a nikoli starých pánů/ nepřetržitě/včetně vojenské služby/ až do svých 75!!! let. Kolik to bylo zápasů už si samozřejmě nepamatuje, ale v každém případě ve fotbale odehrál neuvěřitelných 65 sezon!!! Jak se podařilo zjistit je to určitě český rekord a možná i rekord světový.
Nehrál sice nikdy fotbal na té nejvyšší úrovni a nejdále to dotáhl do krajského přeboru/ ten byl ovšem v době, kdy v něm působil třetí nejvyšší soutěží/. Přesto v délce své aktivní hráčské kariéry předčil i ty největší fotbalové hvězdy. Když jsem s ním před těmi třemi lety naposled hovořil, bylo mu osmasedmdesát. Fotbal už sice aktivně nehrál, ale stále působil jako dobrovolný trenér u mládeže a navíc jako funkcionář na okresním fotbalovém svazu. Kromě fotbalu se věnoval i sjezdovému lyžování, třebaže s ním pořádně začínal až v pokročilejším věku. Kromě trenérské licence na fotbal je držitelem též instruktorské licence na sjezdové lyžování. Ještě před těmi třemi lety jezdil každoročně a to i několikrát za zimu se školami na lyžařský výcvik jako vyškolený instruktor. V Kladně-Švermově vlastnil soukromý lyžařský servis, kde připravoval a seřizoval lyže. Proč ale o Honzovi píšu?
Několik let jsme společně trénovali mládežnická družstva fotbalového oddílu Novo Kladno. Prošli jsme spolu všechny mládežnické kategorie od mladší přípravky až po dorost. Já sám působil jako trenér mládeže hned v několika fotbalových oddílech. Zažil jsem více kolegů trenérů. Na spolupráci s Honzou Abrhámem však vzpomínám nejraději. Jako jedni z mála trenérů jsme se svými svěřenci normálně hráli ,,na dvě“.
Což o to, mě bylo v době naší vzájemné spolupráce kolem pětačtyřiceti let. Honzovi však o dvacet více a stále se neváhal honit po hřišti za mičudou s kluky, kterým by mohl dělat pomalu pradědečka. A to v té době ještě normálně hrál oficiální soutěž mužů s hráči o dvě generace mladšími. Co na tom, že v té nejnižší fotbalové soutěži ve IV. třídě kladenského okresu. Tenkrát jsme ještě ani on ani já nevěděli, že v ní vydrží ještě celé další desetiletí. S Honzou jako s trenérem se spolupracovalo velmi dobře. Měl fotbal i trenérskou práci v krvi a já se ani nemusel moc snažit něco vymýšlet, nechával jsem to na něm a vlastně většinou plnil jen jeho pokyny.
Když pak někdy musel Honza trénink vynechat a já ho vedl sám, nikdy jsem to nedokázal tak dobře jako on. Oba, i když především Honza Abrhám se dnes můžeme chlubit tím, že jsme na Novo Kladnu připravili pro další kariéru jednoho vrcholového hráče. Sice ne fotbalu, ale ledního hokeje. Tím hráčem, dříve i fotbalistou, dnes již jen hokejistou je jistý Adam Kubík. Když jsme ho společně trénovali, patřil věkem do mladší přípravky, ale my ho stavěli pravidelně do základní sestavy o dvě mládežnické kategorie výše, tedy do žáků. Byl tam nejen zdaleka nejmladší, ale i nejmenší. Přesto se dokázal prosadit a dával i góly. Dnes je oporou hokejových kladenských Rytířů v extralize. Jsem přesvědčen, že kdyby nakonec nedal přednost hokeji, prosadil by se stejně i ve fotbalu. Takový to byl talent.
S Honzou jsme jako trenéři mládežnického týmu Novo Kladna sjezdili kladensko-slánský region křížem krážem. Našimi soupeři byly nejen ostatní kladenské oddíly, ale především kluby z městeček a vesnic Kladensko -slánského regionu. Třeba v přípravce, jak mladší tak starší, kterou jsme trénovali především je nejvyšší soutěží okresní přebor. A vítězové jednotlivých okresů si to pak rozdávají mezi sebou o přeborníka kraje. Okres jsme samozřejmě nikdy nevyhráli. Nemohli jsme konkurovat větším oddílům, především kladenskému SK, který měl mnohem lepší zázemí a naše nejlepší hráče nám přetahoval k sobě. Přesto tahle naše společná trenérská práce byla snad k něčemu. Minimálně jsme děti udržovali při pravidelném pohybu a to je určitě lepší, než kdyby vysedávali jen u počítačů a hrály počítačové hry.
Moje trenérská práce s mládeží skončila, když jsem začal v PN -Bohnice pracovat jako peer. Už na ní nebyl dostatek času. Kromě té práce peera jsem navíc studoval hned dvě akademie najednou, spolupracoval jako externí novinář s několika listy a fotbal musel jít stranou. Vzpomínky na tuto ryze dobrovolnou činnost mám však jen ty nejlepší. A na trenérského kolegu Honzu Abrháma obzvlášť. Jsem tak trochu hrdý na to, že jsem měl možnost spolupracovat s člověkem, který je minimálně českým rekordmanem v počtu odehraných fotbalových zápasů i sezon.
Luboš Hora-Kladno