Už asi pět let působí náš spolek Dobré místo přímo v areálu Psychiatrické nemocnice v pražských Bohnicích. Kromě funkce redaktora webového portálu www.lidemezilidmi.cz tam zastávám i funkci takzvaného peera na pavilonu 19, pomáhám s trénováním fotbalového týmu ,,Dobré místo“ i s pořádáním turistických výletů. Díky těmto aktivitám mám možnost dobře poznávat bohnické pacienty.
Za těch přibližně 5 let mého působení v PN Bohnice jsem si zde našel větší množství oblíbenců a dá se říci i kamarádů. Mnozí z nich už byli z nemocnice propuštěni a zbyly mi na ně jen trochu nostalgické vzpomínky. Nejvíce mi chybí pacient Marek Rychtera, který i při své onemocnění byl skutečným charakterem. Však jsme se také vždy titulovali velmi případným oslovením -,,bráško“ třebaže Marek je asi o 25 let mladší než já. Marek Rychtera ovšem už v PN -Bohnice není a v současné době žije již několik měsíců v chráněném bydlení někde v Posázaví. Oblíbenců, kteří již v Bohnicích nejsou hospitalizováni jsem ale měl více. Vzpomínám třeba na své věkové vrstevníky Jirku Fajtla, Jirku Mlázovského, nebo mnohem mladšího Dominika Hokšára. Ti všichni už jsou delší dobu z Bohnic pryč.
Ale řadu oblíbenců mezi pacienty mám i v současné době. Uvedu jen některé jako Jirku Vojáčka, Honzika Bílého, Pavlíka , nebo toho, kterého si vážím nejvíce totiž Vládíka Hradeckého. Známe se něco přes rok. Vlastně ani nevím, kolik je mu přesně let, ale určitě ne víc než třicet. A je také přibližně o třicet let mladší než já.
Vládíka jsem poznal na fotbalových trénincích Dobrého místa a okamžitě mě zaujal.
Ne, fotbalově nepatří k těm úplně nejlepším hráčům bohnického týmu. Ale jeden primát mezi nimi určitě drží. Má zdaleka nejpoctivější přístup k tréninkům a fotbalu vůbec. Na hřišti by vypustil duši. Nevynechá jediný souboj, doslova se rve o každý balon a žádný pro něj není ztracený. Jeho některé herní projevy jdou až za hranice maximální obětavosti. Hráč s poctivějším přístupem k fotbalu v současné době v týmu není. A právě toho přístupu si vážím mnohem více, než skutečného fotbalového herního umění.
Vládík Hradecký je ale i charakter. Nemusel jsem mu z pozice trenéra nikdy nic přikazovat. Stačilo se pouze zmínit a každému mému přání Vládík vždycky vyhověl. Kromě hraní se ryze dobrovolně podílí na přípravě hřiště na tréninky, zařizuje vyprání tréninkových dresů-takzvaných rozlišováků. Takové typy hráčů i charakterů jsou v každém týmu moc a moc potřeba. Snad to mohu ohodnotit, když práci fotbalového trenéra se s přestávkami věnuji snad už 15 let.
Mrzí mě, že Vláda Hradecký má opatrovnicí vymezené kapesné pouze 500 Kč na týden. Snažil jsem se, aby mu ho zvýšili. Osobně jsem kvůli Vládíkovi mluvil s jeho ošetřující lékařkou a telefonicky i s opatrovnicí. Slíbili mi, že se v této věci budou snažit něco podniknout. O výši kapesného však rozhodoval soud. Ten Vláďovi kapesné nezvýšil.
Přitom Vláda Hradecký je pro mě vyloženě bezproblémovým pacientem a já osobně se spíše divím, že takovému člověku musí výši kapesného určovat soud.
Luboš Hora – Kladno