6.část Jak již jsem uvedl na počátku 20. století se dostal Maxim Gorkij do Petrohradu, později i do Moskvy. To už měl za sebou nejen extrémně těžké dětství i rané mládí, útrpný život bosáka, ale i opakované věznění. Zhruba od počátku 20. století se v jeho díle začíná prosazovat stále více a více revolučnosti. Ale nejen v jeho díle. V té době to v Rusku již vyloženě vře v celé společností. Vše vyvrcholí ve skutečnou revoluci v roce 1905. V té době v krvavých letech 1905-1906 se jeho revolučně romantické motivy přestěhovaly z říše fantazie do světa skutečnosti. Dobře je to vidět na příkladu revolučního dělníka Pavla Vlasova z románu ,,Matka"/1906/.Vlasov se stává ,,Bouřlivákem" v lidské podobě a místo rozbouřenými vodami je nesen vlnou rozbouřeného lidového moře. Ale základní romantické ladění zůstává i v prvních Gorkého románech i dramatech. Ještě před ,,Matkou" vychází na přelomu 19. a 20. století první velký Gorkého román ,,Foma Gordějev", nejprve otiskovaný na pokračování v časopisu ,,Život". Tato Gorkého románová prvotina je už skutečným dílem na vysoké úrovni. Hlavním hrdinou je kupecký synek Foma, který cítí, že otcův podnik hrozí z něho udělat svého otroka. Všechno lidské se v něm bouří. Foma má blízko k obyčejným lidem, blíž než k vlastnímu prostředí. V kritickém postoji k němu ho bezděky utvrzuje i silná láska k prosté ženě. Mezi kupci se cítí být ,,zbytečným člověkem". Ale individuální vzpoura končí tragicky: je prohlášen za blázna a žezlo podniku přejímá ,,silný" muž Majakin, do jehož životního kréda Gorkij záměrně vložil kus filozofie F. Nietzsche. Samotného Fomu Gorkij poprvé ,,vykreslil" - v duchu ruských klasiků"- jako novodobého ,,zbytečného člověka" z podnikatelských kruhů. V podobných postavách si Gorkij vůbec liboval. V jeho díle se začíná stále více prosazovat aspekt sociálně analytický. Jednou z uměleckých zvláštností Gorkého sociálně analytické metody je vytváření jakýchsi ,,odštěpeneckých povah" Právě takovou povahu je Foma Gordějev. Tyto povahy samy o sobě nebývají pro své prostředí charakteristické, ale mají tu zázračnou vlastnost, že jsou pomyslným reflektorem , který ozařuje dva prostory zároveň. Ve srovnání s nimi vyniká totiž ohavnost řadových představitelů prostředí, z něhož utíkají - v tomto smyslu jsou reflektorem vyloženě sociálně a mravně kritickým, avšak ve své osamělosti a sebeanalýze jsou i světlem otočeným dovnitř, do vlastní duše a v tomto smyslu bývají světlem sebekritickým, které prozrazuje co v člověku chybí, aby mohl vzdorovat životu. V další Gorkého tvorbě téměř neexistuje jediné větší dílo , ve kterém by takoví odštěpenci nehráli závažnou úlohu. Jejich společným rysem je hloubavé přemýšlení o smyslu života, o skutečné lidskosti, zároveň však také přemíra reflexe, která jim brání v překročení začarovaného kruhu jejich osamělosti a tragické bezvýchodnosti. Připomínají postavy A.P.Čechova - otrávené zkažeností světa, pouze s tím rozdílem, že u Gorkého již tuší jeho blízký konec a že jsou konfrontováni - byť někdy jen v náznaku - s těmi, kdo přijdou po nich. K analogickým závěrům docházel v Rusku už Čechov - ,,dával správnou diagnozu, ale ještě ji nedokázal dokonale léčit." Gorkij naopak jako budoucí socialistický realista předpokládal že ,,léčení" již zná, nebo že alespoň k němu správně směřuje. Řešení většiny sociálních i morálních ,,neduhů" jimiž lidstvo na začátku 20. století trpí vidí Gorkij už v revoluci. K té pak v roce 1905 skutečně došlo. A i když tato revoluce nevyřešila ani zdaleka všechny problémy, přece jen tento nový postoj znamenal v umění pokrok. Proto Gorkého ,,zbyteční lidé" jsou v jeho sociálně analytických prózách a dramatech zobrazeni ve zcela jiné perspektivě než u předchozích ruských klasiků. Je tomu tak ve všech autorových nejanalytičtějších dílech/i po revoluci 1905/, zejména v románech ,,Městečko Okurov"/1909/, a ,,Život Matveje Kožemjakina/1910-1911/ i prvních sociálně analytických dramatech ,,Letňáci/,,Letní hosté/ "/1904/, ,,Děti slunce"/1905/ a ,,Barbaři"/1905/. V těchto dramatech zaměřuje Gorkij svůj kritický pohled na propast mezi ruským lidem a ruskou inteligencí.
