S osobností i vládou krále Václava IV. souvisí i případ jednoho z našich světců, konkrétně svatého Jana Nepomuckého. A ještě jedna osoba stojí v pozadí tohoto příběhu. Tou je třetí pražský arcibiskup
Jan z Jenštejna.
Jan Nepomucký, ve skutečnosti Jan /nebo také Johánek/ z Pomuku byl generálním vikářem/dnes bychom řekli generálním náměstkem/ výše zmíněného arcibiskupa.
Psal se březen roku 1393 , kdy se odehrál zásadní příběh, který vytvořil z Johánka z Pomuku pozdějšího českého světce Jana Nepomuckého. Je známo, že mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna panovaly v té době ostré spory. Václav IV. chtěl zmenšit arcibiskupovu moc a proto nařídil, aby byl klášter v Kladrubech po smrti jeho stařičkého opata zcela zrušen. K tomu však nedošlo. Arcibiskup si pospíšil a bezprostředně po smrti starého opata Kladrubského kláštera jmenoval opata nového. Díky tomuto činu nemohl být klášter zrušen. Volbu nového opata potvrdil právě Johánek z Pomuku.
Zpráva o zachování kláštera, který král poručil zrušit Václava rozlítila. Ještě v březnu 1393 pozval král arcibiskupa s doprovodem/ve kterém byl I Johánek z Pomuku/ k sobě do Prahy. Arcibiskup tušil, že dojde
k ostré roztržce s králem a proto s sebou vzal ozbrojený doprovod. Ten pak v Praze arcibiskupa ochránil a pomohl mu utéci z Prahy. Útěk se však nepodařil všem z arcibiskupova doprovodu. Někteří arcibiskupovi podřízení byli zajati a posláni na velmi kruté mučení. Mezi zatčenými byl I Johánek z Pomuku. Zatímco ostatní arcibiskupovi lidé přežili, Johánek zaplatil mučení životem. Možná už skonal na mučidlech, možná že až poté co ho polomrtvého z mučidel sundali, zavázali do pytle a takto hodili do Vltavy. Jeho mrtvola poté vyplavala a byla řádně pohřbena.
Případ bestiálně umučeného Johánka z Pomuku měl pokračování o více než 300 let později. Psal se rok 1719, kdy byla provedena exhumace Johánkových ostatků. Otevření jeho hrobu byli mimojiné přítomni i znalci v čele s chirurgem Lowem z Ersfeldu. Při zkoumání lebky vypadla z týlního otvoru jakási měkká načervenalá hmota. Komise ji prohlásila za jazyk mučedníka zpovědního tajemství. Fakt, že domnělý jazyk podléhající za normálních okolností rychlému procesu rozkladu byl zachován ještě po více než třech stoletích označili přítomní za nadpřirozený jev. Roku 1725 byl jazyk zkoumán znovu. A co se nestalo? Jazyk před zraky znalců asi po půlhodině zčervenal. Nový zázrak byl na světě. Johánek z Pomuku byl uznán roku 1729 novým českým světcem, za to , že ani na mučidlech nevyzradil zpovědní tajemství někdejší manželky krále Václava IV. Královny Žofie.
Napříště byl jazyk umístěn v nádherné monstranci , ale třebaže byl ještě opakovaně zkoumán, již nikdy nezčervenal.
Konec legendy o zázračně červenajícím jazyku sv. Jana Nepomuckého učinil až komplexní antropologický, sérologický,a imunologický rozbor předbními odborníky v roce 1972: Ten potvrdil, co moderní vědomosti připouštěly celkem jako běžnou věc, že měkká lidská tkán může za vhodných podmínek vydržezt v hrobě
po několik století. Zázračné zčervenání jazyka bylo vysvětleno přirozenou cestou. Vlhká zmýdelnatělá hmota zrudla jednak očištěním jazyka a zároveň i přijetím další vlhkosti. Průzkum navíc vyvrátil legendu
o jazyku, když znalecký rozbor nezvratně dokázal, že relikvie je zbytkem Pomukova mozku. Na tragickém osudu Johánka z Pomuku však tato skutečnost nemůže nic změnit a minimálně lítost si tento český světec zaslouží.
Luboš Hora-Kladno