Mám pocit, jako by to bylo včera, když jsem si říkala, že nechápu, proč se dívky snaží tak urputně zhubnout, zkouší různé diety, které nemají smysl a hlavně – jak někdo může trpět mentální anorexií. Představovala jsem si anorexii jako posedlost krásou, která dívky zavede až na hranici života a smrti. Vždy jsem si kladla otázku: „Proč si prostě nedají něco k jídlu, když vědí, že jsou vyhublé a umírají?“ A v tom je právě ta pointa – ony to totiž nevědí.
O 2 roky později jsem na vlastní kůži poznala, co se za tím tajemným slovem „anorexie“ skrývá. Zpočátku se může skutečně jevit jako touha po štíhlé postavě, ale postupem času zjistíte, že anorexie není o jídle. Jídlo je pouze jejím projevem, kdežto kořeny problému jsou mnohem hlouběji. Čím více se o problematiku poruch příjmu potravy zajímám, tak si uvědomuji pravou podstatu nemoci. Anorexie se stává naší společnicí, která se z původní touhy být krásná stává „bezpečným mechanismem“, který zdánlivě vyřeší naše problémy. PPP jsou jako závislost. Nemoc nám „slibuje“, že vnese do našeho života řád a stane se tak něčím, co můžeme ovládat a kontrolovat. Ve skutečnosti však ovládá porucha nás.
I když si myslíme, že máme život pevně v rukou, opak je pravdou. Nemoc nám nedovolí sníst ani gram jídla navíc. Je téměř nemožné vysvětlit zdravému člověku, že máte strach sníst plátek šunky, abyste nepřibrali. Anorexie je něco jako fobie. Když přede mě někdo postaví jídlo, které je pro mě „zakázané“, mám pocit, jako bych měla před sebou pavouka. Je to pocit, jako když člověka někdo tlačí do kouta. Ten NĚKDO je anorexie.
Největším úskalím celé nemoci je fakt, že nemocná nepozná, že je vyhublá k smrti, protože dochází k porušení vnímání vlastního těla. Ačkoliv vám okolí říká, že jste vyhublé, tak když si stoupnete k zrcadlu, vidíte obézní osobu. Ten hlásek anorexie v hlavě vám přikáže, že již nesmíte jíst, protože jste „nechutně tlustá“ a vy ji poslechnete. Anorexie je něco jako parazit, který vám sedí na ramenou a tichým hláskem vám našeptává, co smíte a nesmíte jíst. Říká vám, že pokud sníte ještě sousto navíc, budete ještě tlustější a pomalu ale jistě tak podkopává vaši sebedůvěru a vy se stáváte náchylnější k jejím příkazům. Začínáte lhát okolí, ale nejvíc lžete sami sobě, protože si namlouváte, že „neděláte nic špatného“ a že se vám „nemůže nic stát“. Vůle a racionalita jde v nemoci stranou, protože ačkoliv si uvědomujete, že anorexie vede k destrukcí celého těla a jedinému konci, tak stejně vesele pokračujete v plnění příkazů, které vám dává. Postupně hubnete a poslušně ten hlásek posloucháte, aniž byste si uvědomovali, že se vlastně řítíte do záhuby.
Ačkoliv je jídlo jedním z nejdiskutovanějších témat v médiích, poruchy příjmu potravy se stále potýkají se stigmatizací. Na jedné straně bojujeme s obezitou, snažíme se zhubnout pomocí různých „zázračných“ diet – mléčná dieta, tukožroutská dieta, Atkinsonova dieta, Dukanova dieta, jablečná dieta apod. a vyvíjíme velké úsilí, abychom se přiblížili k dnešnímu propagovanému ideálu krásy. S oblibou čteme články o nejnovějších trendech v hubnutí, superpotravinách a výživových směrech, diskutujeme svoji hmotnost s kamarádkami a s radostí oslavujeme zhubnutá kila.
Na druhé straně jsou poruchy příjmu potravy, které jsou závažným psychickým onemocněním. Ačkoliv jsou skloňovány ve všech pádech, stále častěji se setkávám s názorem, že stačí, aby se nemocní „najedli, protože to je jen v hlavě“. Velmi ráda takovou situaci přirovnávám s astmatickému záchvatu. Nemyslím si, že by někdo přišel k astmatikovi a řekl mu: „Stačí se jen nadechnout, to je jen v tvých plicích“. Nebo například člověku se zlomenou nohou: „To rozchoď, ne?“. Myslím, že bychom na takového člověka koukali jako na blázna.
Proč se tak nekoukáme na někoho, kdo se takto vyjadřuje o poruchách příjmu potravy?
Již několik let se snažím získat pochopení pro nemocné s PPP ze strany společnosti. Byl by to téměř zázrak, kdyby se lidé začali dívat na poruchy příjmu potravy jako na závažná psychická onemocnění, která nejsou otázkou svobodného rozhodnutí a vůle. Stále však nepřestávám doufat, že jednou společnost přijme psychické poruchy stejně jako jiná onemocnění a nebude se zabývat předsudky a mýty, které jsme kolem psychickým poruch vytvořili.
Na závěr bych chtěla říci, že mě vlastní problémy naučili, že jednou z nejdůležitějších věcí na světě je nebát se mluvit, nebát se pomoci druhým a hlavně – nebát se pomoci SOBĚ, protože klíč je u každého z nás. Jedna důležitá osoba, která mi pomáhá na mé cestě s duševní poruchou mi řekla, že jsem zavřená v kleci, ze které se bojím vystoupit. Lidé venku mě lákají na sluníčko, ale já odmítám, protože se bojím. Uvědomit si, že venku nám bude lépe je neuvěřitelně těžké. Rozhodnout se uzdravit vyžaduje obrovské úsilí a vytrvalost.
Snažte se nám to rozhodování a cestu nemocí alespoň trochu usnadnit svým pochopením, které nám tak chybí a tolik po něm toužíme.
(autorem ilustrace je By Casey Serin [CC BY 2.0], via Wikimedia Commons)
