Vraťme se na chvíli do poslední čtvrtiny 14. století. Po smrti Karla IV. vládne v českém království jeho syn Václav IV. jako největší světská autorirta státu. Velkou moc má ale i ta nejvyšší autorita církevní a tou je pražský arcibiskup Jan z Jenštejna /1347?-1400/
Jan z Jenštejna byl třetím pražským arcibiskupem a do roku 1384 i kancléřem krále Václava IV. Král a arcibiskup byli z počátku přátelé a společně se účastnili mnohých světských radovánek, které často odporovaly upřímným zásadám Bible.
Pak však došlo v Jenštejnově životě k prudkému a zásadnímu zlomu. Velmi závažně onemocněl a to, že se nakonec uzdravil považoval za Boží zázrak. A zlom nastal především v jeho osobním životě. Dal se na pokání snad až s fanatickým zápalem. Místo dřívějších radovánek, trávil čas v samotě a modlitbách a prý se i mrskával trnovými metlami. Avšak ctižádostivost a sebevědomí povýšence ze sebe nevymrskal. A výsledek?
Někdejší přátelství s králem Václavem IV. se změnilo v těžkou nenávist mezi oběma mocnými muži.
Jan z Jenštejna roku 1392 na jednání korunní rady předal králi Václavovi obsáhlou a roztrpčenou žalobu , nepřímo krále obviňující z odpovědnosti za řadu křivd a škod, jimiž je sužována katolická církev. Je prý pleněn a protiprávně poškozován její majetek. Kláštery jsou přetěžovány daněmi a povinností poskytnout panovníkovi a jeho úředníkům pohostinství, tak že mnohé přicházejí na mizinu. Nerespektuje se pravomoc církevních soudů. Žaloba zapřísahá krále , aby se ujal duchovenstva a odvrátil se od těch , kdož ho jedovatým našeptáváním vedou k nenávisti vůči církevním institucím.
Bylo zjevné , že arcibiskup útočil na takzvané královy milce/pocházeli především z řad nižší šlechty/ , především na ty královi nejbližší – Čúcha ze Zásady a Zikmunda Hullera, který byl neúprosným vymahačem daní a poplatků. Václav ovšem v obvinění svých milců viděl obvinění sama sebe.
V následujícím roce se spor mezi největšími autoritami státu králem a arcibiskupem ještě více vyostřil. Způsobily to především dvě ukvapené akce Zikmunda Hullera, který dal popravit dva oblíbence arcibiskupa.
Po četných hrozbách i stížnostech dal arcibiskup nakonec Hullera do klatby. A události pak nabyly rychlého spádu. Huller navrhl králi Václavovi, aby zmenšil moc i majetek arcibiskupův zřízením dalšího biskupství. Od pražské diecéze měl být odtržen její západní díl, majetek kladrubského kláštera. Plán předpokládal, že tento klášter bude zrušen , jakmile zemře jeho stařičký opat. Čekalo se už jen na jeho smrt.
Prohnaný arcibiskup , dobře o této akci informován, však své protivníky předešel. Ihned jakmile opat skonal , nechal zvolit nového. Jenštejnův generální vikář /náměstek/ volbu nového opata spěšně potvrdil, takže kladrubský klášter nezanikl.
Zpráva o zachování kladrubského kláštera rozlítila prchlivého krále Václava na nejvyšší míru. Václav se rozhodl s arcibiskupem Janem z Jenštejna vypořádat za každou cenu už definitivně. Pozval arcibiskupa do Prahy , kde se pokusil Jana z Jenštejna zajmout. Arcibiskupa však ochránili jeho ozbrojenci a podařilo se mu z Prahy utéci. Ne všem z jeho doprovodu se to však podařilo. Někteří byli zajati a mezi nimi i generální arcibiskupův vikář Johánek z Pomuku./pozdější světec Jan Nepomucký/.
Zajatí přívrženci arcibiskupa byli krutě muučeni a nejhůře to odnesl právě Johánek z Pomuku, který byl po neobyčejně krutém mučení v polomrtvém stavu zavázán do pytle a takto z Karlova mostu hozen do Vltavy.
Samotný Jenštejn uprchl do Říma a tam vše hlásil papežovi. Pochopení u papeže však nakonec nenašel a prorto se vrátil do Čech, rezignoval na svůj arcibiskupský úřad a po několika letech zemřel.
Luboš Hora-Kladno