6 – Havlíček jako kritik sentimentálního vlastenectví
Prakticky bezprostředně po druhém příchodu do Prahy vstoupil Havlíček do české literatury. Již v červnu 1845 vyšly v ,,České včele“ jeho první články z ,,Obrazů z Rus“, ve kterých realisticky popisuje své vlastní zkušenosti ze svého nedávného pobytu v carském Rusku.
oUž v nich se projevují hlavní charakteristické rysy Karla Havlíčka jako novináře a spisovatele. Je to především jeho realismus, založený na pronikavém pozorovacím talentu , který zasahuje až do skutečné hloubky soudobých problémů národnostních i sociálních. Jedná se o realismus kritický, kdy se autor nebojí do hloubky odhalovat a zároveň ostře kritizovat soudobé poměry takové, jaké ve skutečnosti jsou. Kromě toho se v prvních ,,Obrazech z Rus“ už objevuje i další charakteristický Havlíčkův rys, kterým je dosud nevídaný jadrný humor. Havlíček vstupuje do české literatury s něčím zcela novým. Jeho mimořádné umění realistické charakteristiky obohatilo zobrazovací postupy i jazyk a prostou cestopisnou črtu povzneslo na úroveň uměleckého tvoření.
Téměř současně s prvními ,,Obrazy z Rus“ vychází v létě 1845 v ,,České včele“ i Havlíčkova kritika Tylovy novely ,,Poslední Čech“. Havlíček, který po pobytu v Rusku již zcela ,,vystřízlivěl“ ze svých původních všeslovanských ideálů se najednou stává ostrým společenským kritikem. Havlíček kritizuje Tylovo vlastenčení v ,,Posledním Čechu“ , při kterém se o vlastenectví sice stále a opakovaně mluví, ale nepřicházejí žádné konkrétní činy.
Josef Kajetán Tyl se proti kritice svého ,,Posledního Čecha“ ostře ohradil. Havlíček mu odpověděl následujícím epigramem:
,,Kritika ať u nás ještě nevystoupí,
by nevěděl venkov,
že jsme v Praze hloupí.“
Já-děcko jest-díš-obecenstvo naše,
a tvé spisy?-Ty jsou teda kaše!“
Havlíčkova kritika Tylova ,,Posledního Čecha“ byla manifestačním projevem realismu v české literatuře a v českém národním hnutí vůbec.
Havlíček, byt i dost bezohledně, odhalil slabost naší literatury, která nezobrazovala skutečný život a neodpovídala přísnějším uměleckým měřítkům. Zároveň odmítl dosavadní vlastenectví , které podle něj degradovalo do prázdných frází a slovíčkaření.
J.K. Tyl byl v tomto sporu ještě představitelem starší generace často až nekriticky idealizující společenské poměry v Čechách, zatímco Karel Havlíček představitelem té nové, právě nastupující s tendencí realisticky zobrazovat poměry ve společnosti takové, jaké skutečně jsou.