5 – Havlíček vychovatelem v carském Rusku
Po odchodu ze semináře se Havlíček dále připravuje na kariéru spisovatele. Celý rok po vyloučení zůstává většinou v Praze, částečně pobývá i u rodičů v Německém Brodě. Musí však zároveň myslet na vlastní existenční zabezpečení. Uchází se o místo učitele, ale neuspěje.
Při existenční nouzi věnuje všechen čas studiu. Pod vlivem neúspěšného polského povstání a polského romantického básníka Adama Mickiewicze píše svou ,,Modlitbu vlastencovu“, ve které se zpovídá ze své lásky k českému národu i nesmiřitelné nenávisti vůči jeho nepřátelům. Zároveň však kritizuje pouhé slovní vlastenčení bez konkrétních činů.
Na podzim roku 1842 se mu konečně dostane existenčního zabezpečení, aspoň na čas. Díky doporučení Pavla Josefa Šafaříka, kterého zaujal svým vážným přístupem ke studiu, získává místo vychovatele u profesora moskevské university M. P. Pogodina. Vydává se do Ruska, ale díky byrokracii ve vyřízení pasových formalit se téměř dva měsíce nuceně zdrží v tehdy ještě rakouském Lvově. Tento pobyt je však pro jeho další názorový vývoj důležitý. Ve Lvově poznává napjaté vztahy mezi místními Poláky, Ukrajinci a Rusy. Všichni jsou to přece Slované a přesto jsou mezi nimi časté roztržky. Havlíček vše pozoruje, srovnává i o tom uvažuje. Výsledek? V jeho všeslovanském nadšení se objevují první trhliny.
Do samotné Moskvy dorazil Havlíček až začátkem února 1843. Místo u Pogodina je však nakonec vychovatelem u jiného profesora moskevské univerzity Š. P. Ševyreva. Jedná se o profesora literatury a tehdejšího předního slavjanofila. V tomto intelektuálním slavjanofilském prostředí je Havlíček zpočátku nadšen a podléhá ruskému nacionalismu. Píše své první články, vesměs obdivné o poměrech v Rusku a posílá je do českých ,,Květů“. Oslňují ho v této době dokonce i ruské církevní obřady, třebaže v Čechách se proti církvi postavil nakonec tak odmítavě.
Brzy však Karel Havlíček ze svého prvního až nekritického nadšení vystřízliví. K tomu přispěl především jeho letní pobyt se Ševyrevovou rodinou na ruském venkově. Tam v té době stále přetrvávalo nevolnictví a Havlíček má možnost ho vidět na vlastní oči. A vidí všechno-zkaženost ruské šlechty, zotročení mužiků, zaostalost a pověrčivost lidu, kterému je odpíráno vzdělání i ničemnost ruského úřednictva. Je silně rozčarován.
A tak se postupem času z nekritického obdivovatele všeho ruského stává naopak neúprosným kritikem všech vad tehdejší ruské společnosti, zejména propastným rozdílem mezi prostým lidem a vyšší šlechtou.
V této době svého pobytu v Rusku prodělává po rozčarování ze semináře svou druhou osobní krizi. Dospívá k názoru, že myšlenka všeslovanství je pouhou utopií a iluzí, která neodpovídá skutečnosti. Díky tomuto bolestnému rozčarování a vystřízlivění z dřívějších ideálů vydrží Havlíček v Rusku jen půldruhého roku. Jistou útěchou je mu podrobnější seznámení s ruskou literaturou. Oblíbil si zejména Gogola a jako první pak překládá do češtiny jeho ,,Mrtvé duše“ i povídku ,,Plášť“. V Rusku také začíná Havlíček psát své první tolik pověstné epigramy. Objevuje se mezi nimi i pověstný epigram o jezuitech:
,,Českých knížek hubitelé lití:
Plesnivina, moli jezoviti“.
V létě roku 1844 je již Karel Havlíček zpět doma v Čechách, Vrací se nejprve k rodičům do Německého Brodu, ale otce již naživu nezastihne. Matěj Havlíček zemřel těsně před synovým návratem.
Karel Havlíček píše ve druhé polovině roku 1844 další epigramy a začíná pracovat na svém prvním větším díle ,,Obrazy z Rus“.
Změna přichází i v jeho osobním životě. Zamiluje se do Fany Weidenhoffrové, dcery váženého i zámožného brodského měšťana, se kterou už plánují společný život. K tomu je ovšem třeba většího a hlavně trvalejšího existenčního zabezpečení. Hlavně za tímto účelem odchází na jaře roku 1845 Havlíček znovu do Prahy.