4 – V Praze na studiích a v semináři
Filozofické studium zahajuje v Praze na podzim osmatřicátého roku mladý Havlíček s velkými plány do budoucna i cennými praktickými společenskými zkušenostmi z Německého Brodu. Navíc i po morální stránce vyzrál. Ví co chce, nechybí mu sebekázeň, odpovědnost ani samostatnost. Ta tam je jeho někdejší studentská bezstarostnost.
Jeho plány jsou velké. Chce sestavit jakousi encyklopedii vědecké i umělecké práce.
Je si vědom, že na dosažení tak náročného cíle sám nestačí. Proto si mezi spolužáky na filozofii vybírá za přátele jen takové, kteří by s ním v tomto ohledu spolupracovali.
Brzy se však on i jeho dva přátelé zaměří pouze na světovou literaturu. Sám Havlíček, který si od dob svých studií na filozofii přidává ke svému příjmení přízvisko Borovský se zabývá slovanskými literaturami a začíná se učit slovanské jazyky, především ruštinu a polštinu, ze kterých bude v budoucnu překládat.
Již z této doby studií filozofie je patrné jeho předsevzetí zasvětit svůj život povznesení a vzdělání českého národa. A to nejen slovy a vlasteneckými frázemi,ale činorodou prací.
V této době, kdy se rozhodl pracovat ve prospěch českého národa, jehož ponižování od Němců sám v mládí zakusil se také rozchází s němčinou a napříště bude publikovat jen česky. K tomuto přesvědčení ho přivedlo studium největších děl českého národního obrození-Jungmannova ,,Slovníku česko-německého“, Šafaříkových ,,Slovanských starožitností“ i Palackého ,,Dějin národa českého“.
V povaze Karla Havlíčka se od této doby začínají také projevovat souběžně s jeho až puritánskou vážností sklony ke vtipu, humoru, satiře. Rodí se budoucí epigramatik.
Za svoje hlavní životní poslání však pokládá nutnost ostatní učit, vychovávat, vzdělávat.
Snad právě proto se během jeho dvouletého studia filozofie rozhodne pro jiný cíl do budoucna, než mu stanovil otec. Chce se stát knězem. Domnívá se, že právě kněz může svými kázáními na lidi nejvíce působit. Po absolvování dvouletého studia filozofie proto na podzim roku 1840 vstupuje do arcibiskupského semináře v pražském Klementinu.
V semináři však brzy prožívá ostré rozčarování. Jeho představy byly docela jiné.
Za svého pobytu v semináři brzy odhaluje jeho druhou tvář, kterou je formalismus, pokrytectví, pobožnůstkářství a vyžadování slepé poslušnosti. Píše si vlastní ,,Deník seminářský“ , který se dochoval a z něhož je zcela zřejmé Havlíčkovo brzké rozčarování i bouřlivý a bolestný konflikt jeho snů se skutečností. Zejména nejvlivnější osoba v semináři rektorův náměstek Antonín Rost, náboženský fanatik a navíc nepřítel všech českých národních snah byl pravým opakem Havlíčkových představ o knězi vlastenci.
Život v semináři a působení Rosta jsou předmětem Havlíčkova vtipu, jeho parodie a satiry. Už v semináři si Rosta přejmenovává na ,,Tondu Rožně“ a toto jméno se pak objevuje v některých jeho pozdějších epigramech v oddílu ,,Církvi“. Ještě za pobytu v semináři Havlíček sbírá i studuje české národní písně, v jejichž jadrné a ryzí řeči nalézá vzor pro svou další tvorbu. Studuje také další slovanské jazyky.
Vše musí skončit jednoznačně. Havlíček je za smělou i hrdou kritiku téměř všeho v semináři po pouhém roce studií vyloučen.
Seminář měl na Havlíčka trvalý, hluboký vliv. Tady , v chladném a lhostejném prostředí si uvědomil své povinnosti k národu, tady začal prohlubovat svůj plán poznávat slovanské jazyky a literaturu, tady začínají jeho přípravy na tvorbu satirickou a epigramatickou. A konečně tady si uvědomuje, že vychovávat je možno a dokonce nutno odjinud a jinak než od oltáře. Havlíčkův roční pobyt v semináři tak dosáhl pravého opaku toho k čemu ho měl vychovat-jeho budoucího ostrého proti-církevního postoje.