2 – Nezbytná fakta o době ve které K. H. Borovský žil i literárně působil
Karel Havlíček Borovský byl literárně činný ve čtyřicátých letech a v první polovině padesátých let 19. století. Tato dvě desetiletí se od sebe v jedné věci dost zásadně liší a svým způsobem je odděluje už revoluční rok 1848. Před tímto rokem ještě vrcholí národní obrození české společnosti, zatímco po něm nastává doba hlubokého útlumu způsobena takzvaným Bachovým absolutismem, případně nazvaná ,,Časy zaživa pohřbené“. Ale právě v těch pohřbených časech napsal Havlíček své tři nejvýznamnější a nejkritičtější veršované satiry. Žel všechny za jeho života neprošly tehdejší tvrdou cenzurou, kolovaly mezi čtenáři pouze v opisech a skutečného vydání se dočkaly až řadu let po autorově smrti v šedesátých, nebo dokonce až v sedmdesátých letech.
Už čtyřicátá léta jsou v české literatuře i české společnosti oproti předcházejícím desetiletím dost odlišná. Celá česká společnost se upevňuje a přes veškerou zaostalost státního a politického zřízení se rozvíjí průmyslové podnikání a doprava/od dřívějších koňských dostavníků se začíná přecházet k železnici/. Společnost na tomto stupni vývoje má zájem nejen o dobré, či špatné příklady, ale i o skutečnou analýzu společenského stavu. Literaturu ovlivňují tendence z ostatní Evropy, kde se již evidentně prolíná dřívější romantismus s nastupujícím realismem. Realismus už neidealizuje ale naopak podává skutečný stav soudobé společnosti, který ostře kritizuje. Za první představitele již realistického pojetí literatury jsou u nás považováni především právě Karel Havlíček Borovský /ve čtyřicátých letech jsou časopisecky publikovány některé části jeho ,,Obrazů z Rus“/, Božena Němcová , která kritizuje hlavně politické i sociální poměry v Čechách.
Nastává revoluční rok 1848, který se pak stává významným předělem epoch nejen v Čechách, ale i v některých dalších evropských zemích. V některých revoluční hnutí dosahuje nemalých úspěchů, v jiných přináší naopak trpké rozčarování, zklamání a posléze i následný politický i národnostní útlak. Revoluční hnutí v Evropě jsou namířena především proti stále více zaostalému absolutistickému způsobu vlády. Ve Vídni je v březnu odvolán ministr Metternich/v ministerské funkci podporoval absolutismus už od doby napoleonských válek/. Ten posléze prchá do Anglie a ve Vídni pak probíhá první fáze revoluce. Císař Ferdinand V. je nucen zrušit cenzuru, slíbit vytvoření ústavy a zaručení občanských svobod. Přibližně v téže době svolávají v Praze čeští politicky činní představitelé shromáždění do Svatováclavských lázní. Následně politicky aktivní Češi sepisují několik petic a posílají je rakouskému císaři.
Obsahem petic je snaha o zlepšení národnostních, demokratických i sociálních poměrů v zemi. Mimo-jiné je požadováno vytvoření společného sněmu pro země Koruny české, zřízení ústředních úřadů pro české země/kromě Čech i Morava a Slezsko/ v Praze, i naprostá rovnoprávnost češtiny s němčinou,jak v úřadech, tak ve školách. Uhry, které jsou též pod nadvládou Rakouska jdou ve svých revolučních činech ještě dále a v dubnu dokonce vyhlašují nezávislost na Rakousku./Revoluce v Uhrách se poté potáhne déle než rok/. Češi se prozatím spokojili s tzv. kabinetním listem/duben 1848/, ve kterém byla slíbena náprava poměrů v Čechách. Žel v zemích Koruny české nebyla jednota a Morava se Slezskem požadovaly vlastní sněm nezávislý na Čechách. Ještě více vnitropolitické události v Čechách ohrozili čeští Němci/byly jich téměř 3 miliony/, kteří požadovali svůj vlastní sněm i vlastní ústavu.
Tehdejší Rakousko/rozlohou několikanásobně větší než současné/ bylo mnohonárodnostním státem, ve kterém byli preferovaní Němci v menšině. Stejně jako Češi byly utlačovány další národy a nejen slovanské/Češi, Slováci, Poláci, Rusíni, Srbové i některé další jihoslovanské národy/ ale také Maďaři a Italové. K českému hnutí se nepřipojila Morava a Slezsko a především čeští Němci. Ti naopak prosazují připojení k revoluci v Německu. Ve Frankfurtu nad Mohanem zasedal přípravný parlament, jehož cílem bylo kromě vytvoření jednotného Německa i začlenění všech Čechů do ,,německé říše“. To by mohlo přinést naopak větší útlak Čechů než byl ten v Rakousku, a proto přední čeští politici nepožadovali do budoucna rozpad Rakouska, ale tzv. austroslavistický program/spojení a sjednocení všech slovanských národů uvnitř Rakouska/. Revoluční události v Čechách vrcholí v červnu 1848 v Praze, kde se v té době koná takzvaný Slovanský sjezd/zástupců všech slovanských národů v tehdejším Rakousku/, jako protiváha frankfurtského parlamentu. Napjatá situace vyvrcholí ozbrojeným bojem mezi českými radikálními vlastenci a rakouskou armádou. Po zhruba týdenním boji na barikádách je povstání tvrdě potlačeno rakouskými vojáky, zejména dělostřelectvem generála Windischgratze. Windischgratz brzy porazí i povstání ve Vídni, zatímco povstalce v Italii/vůdce Garibaldi/ potlačí maršál Radecký/původem Čech-rodák ze Sedlčanska/. Povstalci nakonec po nerovném boji s pravidelnou armádou kapitulují
a nad Prahou je vyhlášen stav obležení. Následují perzekuce a hromadné zatýkání povstalců. Povstání v Čechách je poraženo. V červenci 1848 zasedá ústavodárný rakouský říšský sněm, v němž jsou zastoupeni i čeští politici. Jeho hlavním úkolem je vytvořit v Rakousku novou ústavu.
Na podzim roku 1848 ještě probíhala další fáze revoluce ve Vídni a z těchto důvodů muselo být jednání rakouského říšského sněmu přeloženo do moravské Kroměříže.
Zasedání parlamentu v Kroměříži již probíhalo především pod vlivem sil, které nepřály nejen revoluci, ale i zásadám českého liberálního austroslavismu. Do čela parlamentu byl zvolen na konci listopadu 1848 reakční rakouský politik Felix Schwarzenberg. Začátkem prosince téhož roku abdikoval mentálně retardovaný rakouský císař Ferdinand V. a novým císařem byl zvolen 18-letý František Josef I./vládl až do roku 1916/.
V březnu následujícího roku 1849 byl parlament z Kroměříže rozehnán a současně byla novým císařem i vládou v čele s ministrem Schwarzenbergem schválena nová, tzv. Oktrojovaná ústava, která značně omezovala jak národnostní, tak demokratická práva. S revolucí 1848 se Rakousko definitivně vypořádalo v srpnu 1849, kdy byla za vydatné pomoci ruských vojsk v rámci paktu tzv. Svaté aliance definitivně poražena revoluce v Uhrách. Ani Oktrojovaná ústava neměla dlouhého trvání. Takzvanými Silvestrovskými patenty z roku 1851 byla tato ústava zrušena a tím byl obnoven starý absolutismus i oficiálně. Na podporu tohoto absolutismus měl velký vliv rakouský ministr Alexander Bach. Proto se téměř celá 50. léta 19. století nazývají dobou Bachova absolutismu. Ten byl dokonce tvrdší než tzv. Metternichovský absolutismus před rokem 1848.Opíral se o početnou armádu, uniformovanou i tajnou policii i katolickou církev. Téměř vše pokrokové bylo násilně potlačováno, včetně všech národnostních vlasteneckých projevů. Opravdové a velmi výstižně nazvané ,,časy za živa pohřbené“. A v těchto časech i Karel Havlíček Borovský v roce 1856 umírá.