Pan Jakub Svoboda bydlí v malé vesnici v podhůří Jeseníků. Je šťastně ženatý.
Má dvě děti. Úspěšně absolvoval studium na Fakultě Tělesné Kultury v Olomouci. V posledních letech se věnuje oblasti duševního zdraví. Pracuje v neziskové organizaci – sociální rehabilitaci Zahrada 2000 Jeseník. Vykonává činnost peer pracovníka a je součástí terénního týmu. Také je regionálním specialistou projektu Destigmatizace za Olomoucký kraj. K této práci ho přivedla vlastní zkušenost s duševní nemocí a zotavování se z ní.
Jak jste onemocněl a co jste v ní prožíval?
V posledním ročníku na vysoké škole jsem byl poprvé hospitalizován na psychiatrickém oddělení, kam mě přivedli moji tehdejší spolubydlící. Bylo to vyústěním takového divokého období experimentování se vším, co aspoň trochu zavánělo „duchovnem“. V určité době jsem přestal rozlišovat to, co si jenom myslím a co doopravdy je. Podle toho jsem se choval, což se projevovalo někdy hodně šíleně. Moji spolubydlící začali mít strach nejen o mě, ale taky o sebe, a tak vyhledali odbornou pomoc. Setkání s psychiatrií byl tehdy pro mě tvrdý náraz, ale tato konfrontace mě postupně přivedla k tomu, že jsem začal měnit svoje uvažování a životní perspektivy.
Kdo nebo co Vám nejvíce pomohlo?
Na tohle asi neumím dát jednoznačnou a jednoduchou odpověď. Zotavování je, stejně jako život sám, velmi komplexní proces, do kterého vstupuje hodně různých faktorů. Hodně mi pomohla podpora lidí okolo mě, že jim na mně záleželo a nevykašlali se na mě, i když to se mnou neměli vždy jednoduché. Ochota naslouchat a snaha porozumět tomu, co se ve mně odehrává. Skrze důvěru v druhé lidi jsem byl následně otevřenější k vlastní sebereflexi a uvědomění si, že tudy cesta nevede. Zásadní bylo taky zjištění, že duševní zdraví či nemoc, není to nejdůležitější v mém životě.
Jak jste se dostal do sociální rehabilitace Zahrada 2000 v Jeseníku?
Se Zahradou 2000 jsem přišel do kontaktu díky psychiatrovi, se kterým jsem se potkal při mé čtvrté a (snad) poslední hospitalizaci na psychiatrickém oddělení, a který tehdy v Zahradě pracoval. Nabídl tenkrát mně a mým blízkým setkávání, které bylo inspirováno přístupem Otevřeného dialogu. Byl to velký kontrast s tím, co jsem do té doby poznal v „klasické“ psychiatrické léčbě.
Jaké je Vaše současné zaměstnání?
V současnosti jsem zaměstnán právě v sociální rehabilitaci v Zahradě 2000, jsem součástí terénního týmu, který ve své práci využívá také metodu Otevřeného dialogu. Dále pracuji také jako regionální specialista pro Olomoucký kraj v projektu Destigmatizace.
Jak jste se dostal do projektu Destigmatizace v rámci probíhající reformy duševního zdraví?
K projektu Destigmatizace jsem se dostal díky svému hlavnímu zaměstnavateli Zahradě 2000. Přišla mi nabídka, poslal jsem životopis, vybrali mě, šlo to ráz na ráz.
Co byste řekl o programu HOP v rámci projektu Destigmatizace, který jste vedl?
HOP je interaktivní program, během kterého účastníci pracují se svojí životní zkušeností. Postupně si díky mnohým cvičením přicházejí na to, do jaké míry se sami identifikují jako lidé se zkušeností s duševním onemocněním a také na to, zda a jak chtějí tuto svou zkušenost sdílet s ostatními lidmi.
Ten program mi přijde hodně užitečný (nejen) pro lidi, kteří chtějí pracovat jako peeři. Je to takový trénink uvědomělého nakládání se svojí zkušeností s nemocí a s jejím sdílením.
Co byste chtěl změnit v rámci Reformy psychiatrické péče?
Byl bych rád, kdyby se psychiatrie více zaměřila na život člověka v jeho plnosti a nesoustředila se tolik na symptomy onemocnění a patologie. Méně nedobrovolného léčení a více naslouchání lidem.
Jaké je Tvoje přání do budoucna?
Je to tak trochu klišé. Abychom se jako lidé měli více rádi a byli ochotni žít jeden pro druhého.
