Zhruba od začátku září se mluví o takzvané druhé vlně koronavirové pandemie.
Proč přišla? Proč nakažených v současné době tak rapidně přibývá, když ještě někdy začátkem letošního léta vypadala situace tak nadějně? Je to snad Boží trest, jak tvrdí moje silně věřící pětaosmdesátiletá teta? To určitě ne. Za současnou kritickou situaci si můžeme sami.
Osobně si myslím, že celkem poklidné prázdninové měsíce, především červenec občany z hlediska koronaviru příliš uspokojily a uspaly jejich opatrnost. Často mi připadá, že naši lidé snad ani nemohou existovat bez zahraniční dovolené. Asi je to módní trend, chlubit se kde všude jsem byl a co všechno jsem tam viděl.
Jen se otevřely po jarním zákazu cestování hranice, hned čeští občané houfně zamířili do ciziny a to i do států, kde byla nákaza stále vysoká. A ze zahraničí se pak k nám do České republiky s vracejícími se občany importovala kromě nezbytných suvenýrů také koronavirová nákaza.
Asi jsme také příliš brzy odložili roušky. Nechápu proč lidem tolik vadí. Já sám jsem si na roušku zvykl, nevadí mi a to v ní narozdíl od jiných běhám a jezdím na kole.
Školáci a studenti si stěžují, že se jim v rouškách ve třídách špatně dýchá a mluví.
Tohle tedy nechápu. Mladí lidé a z velké většiny nekuřáci si stěžují na špatné dýchání bez jakékoli fyzické námahy a já šestapadesátiletý dlouholetý kuřák v roušce sportuji a potíže s dýcháním nemám.
Další věcí, který patrně skončil druhou vlnou je nutnost lidí se srocovat. Jen se například znovu otevřely restaurace a bary, už tyto podniky zase praskaly ve švech. O nějakých soukromých ,,párty“, které se také staly nezbytnou součástí sice módního, ale také konzumního a konvenčního života je zbytečné psát. Lidé jsou na takový styl života prostě zvyklí a jinak žít snad ani neumí. Chápu masovou návštěvu různých sportovních, kulturních, nebo jiných společenských akcí. Co ale nechápu, jsou společné návštěvy restaurací a barů, kde je navíc vše až několikanásobně dražší než v normálních obchodech. I tahle různá srocování lidí at už na nějakých akcích, nebo třeba jen v barech a restauracích také podle mě hodně přispělo k nástupu druhé vlny koronavirové pandemie.
Podlehli jsme příliš brzy uspokojení, přestali jsme téměř úplně myslet na nějaké nebezpečí návratu koronavirové pandemie a TEĎ UŽ MÁME, CO JSME CHTĚLI.
,jak se zpívá v jedné budovatelské písničce z 50. let.
Luboš Hora-Kladno