Jedním z mezníků našich novodobých dějin je 25. únor roku 1948, který si můžeme připomenout na konci tohoto měsíce. V tento den přijal československý prezident Dr. Edward Beneš demisi členů vlády nekomunistických stran, což pro další období znamenalo vítězství Komunistické strany Československa a následující politický vývoj ve státě pod jejím vedením i přísnou kontrolou.
Proč k takové zásadní změně ale došlo?
Od osvobození a konci nacistické okupace v květnu roku 1945 byly všechny povolené politické strany sdruženy ve vládě tzv. Národní fronty, která tvořila jakousi koalici politických stran.
Ve volbách v roce 1946 zvítězila v Čechách a na Moravě s velkou převahou Komunistická strana a díky tomu se její předseda Klement Gottwald stal předsedou vlády a začala socializace republiky. Snahou Gottwaldovy vlády bylo mimojiné obsazení důležitého ministerstva vnitra , které se také podařilo.
Zhruba od podzimu roku 1947 se hromadily spory ve vládě , v parlamentu a také v obcích a koalice stran Národní fronty se rozložila do dvou bloků – prokomunistického a nekomunistického. Rozhořel se zápas mezi komunisty a nekomunisty o udržení demokracie v republice.
Každý významnější podnět se stával záminkou k politickým konfliktům. Komunisté již v této době odmítali i kompromisní řešení a návrhy nekomunistických stran ke vzájemné dohodě.
Národní fronta tak přestala plnit funkci jednotné koalice a lidově demokratický systém se ocitl
v krizi.
Dne 20. února 1948 podali ministři nekomunisických stran demisi, při které věřili, že ji prezident Beneš nepřijme a očekávali, že bud dojde k předčasným volbám , ve kterých zvítězí, nebo že komunisté ustoupí. Bezprostřední příčinou podání této demise bylo na ministerstvu vnitra nahrazení šesti nekomunistických velitelů bezpečnosti v Praze komunisty. Nekomunistické strany počítaly se zachováním Národní fronty a s řešení krize parlamentním způsobem. Avšak touto demisí opustili pole, v němž dosahovali při boji s komunisty i jistých úspěchů a tak svým odpůrcům usnadnili řešení situace. Problémem demise byl i fakt, že ji nepodala nadpoloviční většina ministrů vlády Národní fronty.
Příčina demise dostačovala k vyvolání vládní krize , ale nemohla vyvolat hromadné hnutí ve prospěch demokratických sil.
Komunisté se po jistém váhání rozhodli přeměnit vládní krizi v rozhodující konflikt. Podařilo se jim vytvořit jako výkonný orgán tzv. akční výbory Národní fronty, které byly ustavené a ovládané komunisty. Tyto akční výbory zbavovaly příslušníky nekomunistických stran veřejných funkcí a
to ve všech stupních. Největší zbraní komunistů však byla široká podpora organizovaného hnutí lidových mas a pro ty organizovali od 21.února veliká masová shromáždění, jakým byl např. 22.února sjezd závodních rad a především o dva dny později generální stávka. Velká část řadových občanů , zejména dělníků a nemajetných lidí uvěřila slibům komunistů o demokratické cestě
k sociálně spravedlivé společnosti. Opoziční strany ve svém odporu selhaly. Nepodařilo se jim
na svou stranu získat větší množství řadových občanů.
Ukázalo se, že nekomunistické strany vyvolaly konflikt s komunisty, na který ale nebyly připraveny. Nepodařilo se jim vytvořit účinnou sílu, schopnou čelit komunistickému tlaku.
Rozhodnutí leželo v rukou osamoceného a unaveného prezidenta Beneše. Pod nátlakem možné občanské války a vojenského zásahu ze strany SSSR a po dlouhém zvažování nakonec demisi nekomunistických ministrů dne 25. února přijal a jmenoval novou vládu podle komunistického návrhu. V ní měli komunisté jasnou převahu. Noví zástupci nekomunistických stran byli vybráni samotnými komunisty a jejich přítomnost měla zastírat skutečnost, že se vlády ve státě zmocnila jedna strana a tou byli komunisté.
Demokratické strany nemohly ve svém zápase za daných poměrů zvítězit. Především neměly podporu širokých lidových mas, ovlivněných komunisty. Přesto se dopustily řady závažných chyb a jejich prohra aspon nemusela být taková , aby vzbuzovala dojem, že k převratu došlo bez odporu a za souhlasu většiny obyvatelstva a za jeho aktivní podpory. Přesto bych nenezval převrat v únoru 1948 ,,pučem”, když ho podporovala většina národa. Jak drsnými metodami pak komunisté své sliby plnili, to už je jiná věc.
Luboš Hora-Kladno