František I./1792-1835/první část jeho vlády a války s francouzskou revolucí
Po trochu záhadné smrti císaře Leopolda II. se jeho nástupcem v Rakousku, Uhrách i českých zemích stal Leopoldův syn František I.. Byl posledním císařem Svaté říše římské národa německého a prvním rakouským císařem. Téměř po celou první polovinu své vlády byl mimořádně zaneprázdněn válkami s Velkou francouzskou revolucí a následnými napoleonskými válkami. V tomto období své vlády se úpěnlivě snažil zadržet čas i dějinný pohyb způsobený revolucí, což ovšem přinášelo velké obtíže. Co se týče jeho vztahu k velkým revolučním změnám, pak byl panovníkem vyloženě konzervativním, toužil po návratu k jistotám, které pominuly, byl strážcem starých pořádků, kazatelem šedivého průměru a šosáckého poklidu.
Měl však smůlu v tom,že panoval v době opravdu bouřlivé až zběsilé. Francouzská revoluce a vzápětí po ní napoleonské války se podobaly přírodní katastrofě kontinentálních rozměrů. První polovinu své vlády nemohl František vnímat jinak než jako éru totálního rozvratu a zmaru. František I. navíc osobními kvalitami i dispozicemi značně zaostával za úrovní svých předchůdců. Přesto vládl ve ,,svých“ zemích překvapivě dlouho přes 40 let, z toho téměř 20 let válčil s revoluční Francií. Bojoval proti francouzské revoluci jak jen to šlo. Nastolil přísný režim cenzorů a policajtů, ale i udávajících špiclů. Vše co potlačovalo revoluci mu bylo dobré. Až přehnaně usilovně se snažil potlačovat veškeré novoty ve společnosti, třebaže ta už byla na takové úrovni, že to dost dobře nešlo.
Téměř nepřetržité války s revolucí a poté s Napoleonem se táhly od roku 1792 až do roku 1815. Téměř dvě generace mužů včetně jejich většího množství z českých zemí během nich platily svými životy za proměnu feudální Evropy v Evropu kapitalistickou.
Do válek s revolucí vstoupilo Rakousko jako spojenec nedávného nepřítele Pruska proti revoluční Francii. Proti francouzské revoluci se vytvořila koalice téměř všech evropských států a nechybělo v ní ani Rakousko, třebaže nejvýznamnější role vůdčích států koalice brzy převzala Anglie a Rusko.
Koaličních tažení proti Francii bylo celkem pět. V té první /1792-1797/ překročilo nejprve rakouské a pruské vojsko francouzské hranice, ale bylo odraženo. Rakousko v tomto tažení definitivně ztratilo Belgii a Lombardii.
Druhé koaliční tažení /1799-1801/ bylo charakterizováno významnou účastí Ruska a Anglie. Ruské vojsko například v tomto tažení dvakrát prošlo českými zeměmi.
Rakušané poté co je koaliční spojenci opustili utrpěli na samém začátku 19.století drtivou porážku a byli nuceni uznat úspěšné francouzské výboje i územní zisky v Itálii a Německu.
Třetí koaliční válka /1805/ trvala jen necelou druhou polovinu roku 1805 a skončila drtivou porážkou dvou spojenců Rakouska a Ruska v prosinci 1805 v bitvě na moravském území nedaleko Brna , konkrétně u Slavkova.
Čtvrtá koaliční válka /1809/ vypukla poté co v okupovaném Španělsku vzniklo protifrancouzské povstání. Rakousko opět bojovalo proti Francii, ale znovu neúspěšně a konec roku 1809 znamenal pro Rakousko další územní ztráty v Horních Rakousích, Haliči a jihoslovanských oblastech.
Pátá koaliční válka /1813_1815/ už byla zcela jiná, když navázala na Napoleonův debakl po vpádu do Ruska/1812/. Po dílčích neúspěších se rakouské vojsko zůčastnilo bitvy národů u Lipska/říjen 1813/, kde Napoleon utrpěl od koaličních armád těžkou porážku.
Poté se Napoleon Bonaparte ještě jednou pokusil obnovit svou někdejší moc v roce 1815,ale byl definitivně poražen v bitvě U Waterloo-tím teprve války s revolucí a Napoleonem definitivně skončily.
Luboš Hora-Kladno