Rudolf II.- renesanční císař hvězdářů, alchymistů, rabínů i šarlatánů a málo schopný vladař
Na přelomu 16. a 17. století se Praha podruhé a naposledy stala sídlem západního císařství. Pod skvostným povrchem rudolfínské doby však již klíčily konflikty, jejichž řešení bylo nad síly podivínského císaře a které nutně musely nedlouho po jeho smrti vyústit ve velkou katastrofu zvanou Třicetiletá válka.
Rudolf II. zahájil svou samostatnou vládu po smrti otce Maxmiliána v roce 1576, tehdy jako čtyřiadvacetiletý mladík. Kromě Čech a Moravy vládl též v Uhrách/jejich součástí bylo celá dlouhá staletí i Slovensko/ a především v římskoněmecké říši.
Dodnes přesně nevíme, proč se Rudolf rozhodl v roce 1583 přesídlit i s celým dvorem a většinou říšských úřadů do Prahy. Faktem je, že vzájemné setkání uměnímilovného císaře a města na Vltavě dalo vzniknout celé jedné kulturní epoše.
Jaký byl další panovník v českém království z dynastie Habsburků? Hodnotit se dá hned z několika úhlů pohledu. Povahou podivín, kterého časem poznamenalo i psychické onemocnění. Velký milovník kultury i vědy, v tomto ohledu člověk vyloženě renesanční. Jako vladař však spíše slabý, málo rozhodný panovník, který se snažil vladařským povinnostem spíše vyhýbat, než je skutečně řešit. Přitom politické a státnické problémy se v době jeho vlády začínaly nejen hromadit, ale i vyostřovat.
A Rudolf II. je zvládnout nedokázal. Problémů byla v jeho době celá řada. Dočasné příměří s Turky bylo hodně vratké, stejně jako letitý spor mezi katolíky a protestanty přímo v říši a v českých zemích především. K tomu se přidaly ještě problémy s vlastními habsburskými příbuznými, především bratrem Matyášem.
Praha za Rudolfovy vlády byla možná největším kulturním centrem Evropy. Rudolf velmi přál i štědře podporoval vědu i umění. V Praze v době Rudolfovy vlády působili skutečné osobnosti tehdejší evropské vědy a kultury, především přední astronomové jako Jan Kepler, Tycho de Brahe, nebo Tadeáš Hájek z Hájku. Tím však veškeré klady Rudolfovy vlády pro české země prakticky končí. Rudolf se postupem času stále více uchyloval ke svým/byt ušlechtilým zálibám/ a břemena vlády přesouval na jiné. Poznamenalo ho i jeho psychické onemocnění-tehdejšími lékaři nazývané melancholie bylo patrně jednou z forem maniodepresivní psychózy. Osobní tragédie císaře Rudolfa II. byla o to bolestnější, že se odehrávala na pozadí rychle se rozvíjejícího celoevropského dramatu.
Závěrečné dějství Rudolfovy vlády v prvním desetiletí nového 17. století už připomíná tanec na horní palubě potácející se lodi. Na pražském dvoře sice v té době ještě spolupracují umělci a vědci bez ohledu na náboženské vyznání, ale i do Prahy už začínají stále více doléhat rušivé elementy. Nejprve z Uher, kde se obnovila válka s Turky. Brzy i ze samotné rozvětvené habsburské rodiny. Právě spor o moc a vládu s bratrem Matyášem předznamenal chmurný epilog Rudolfova panování.
Ve válce s Turky na přelomu 16. a 17. století si nevoják Rudolf nebyl schopen poradit. Veškerou vojenskou odpovědnost proto předal svému mladšímu bratru Matyášovi. Když válka s Osmanskou říší na čas opět skončila v roce 1506 využil Matyáš Rudolfovy státnické slabosti a došlo k ostré roztržce mezi oběma bratry, ve které Rudolf nakonec přišel o vládu nad polovinou svých držav. Rudolfův zdravotní stav se navíc v této době stále zhoršoval a renesanční císař se pomalu měnil v pomatenou lidskou trosku.
V tomto období také došlo k velké čistce v českém státnickém aparátu do jehož čela se dostali zarytí fanatičtí katolíci. Rozpory ohledně vyznání víry tím značně vzrostly. Do odporu proti vládnoucí katolické frakci se pustili čeští i moravští protestanti a začínala se sjednocovat výrazná stavovská protestantská opozice . Spory mezi katolíky a protestanty byly přitom tehdy již téměř celoevropským problémem, který nemohl skončit jinak než Třicetiletou válkou.
Luboš Hora-Kladno