9. část
Koncem května roku 1928 se Maxim Gorkij vrátil z několikaletého pobytu
v zahraničí zpět do Sovětského svazu. Ještě téhož roku se vydal na velkou
cestu po celé ohromné teprve nedávno vzniklé zemi, tentokrát již za zcela
jiných okolností v pozici ne už ubohého bosáka, ale naopak vysoce
uznávaného spisovatele a dramatika. Hlavním účelem jeho cesty bylo
především vidět to, jak se země vzpamatovala z těžkých ran občanské
války a zahraniční intervence. Pobýval při ní v továrnách, klubech, na vesnicích,
v pivnicích, na staveništích, u komsomolců, u vysokoškolských studentů
při vyučování, v koloniích sociálně ohrožených dětí, mezi ženami-delegátkami,
prostě takřka ve všech vrstvách nové sovětské společnosti. Výsledkem této
cesty na Krym, ke Kaspickému moři, do Tbilisi/někdejšího Tiflisu/ a
do Nižního Novgorodu, který byl u příležitosti jeho čtyřicetileté literární
činnosti v roce 1932 přejmenován na město Gorkij, byly články z cyklu
,,Po Svazu sovětů" ze kterých chtěl složit celou knihu, kterou se mu však
už nepodařilo vytvořit.
Maxim Gorkij po návratu do Sovětského svazu pak řídil velkou organizační
a kulturní práci, redigoval různé časopisy a především stál v čele nového
Svazu sovětských spisovatelů. I nadále však působil jako spisovatel a dramatik.
V roce 1933 napsal dvě dramata ,,Jegor Bulyčov a ti druzí" a ,,Dostigajev a ti druzí"
Jedná se o hry z kupeckého prostředí , které pojednávají o konci buržoazie,
odsouzené dějinami k zániku. V obou se opakuje osudová křivka talentovaných,
života žádostivých pracujících lidí, kteří se z ,,nížin" probili nahoru a vstoupili
do řad vykořisťovatelů. ,,Bulyčov" je hra o poslední fázi rozkladu ruské buržoazie a
její hlavní hrdina umírá se svou třídou v únorové revoluci 1917. ,,Dostigajev"
pak navazuje na Bulyčova a představuje ve hře prakticky totéž jen s tím rozdílem,
že jeho konec přichází až v říjnové revoluci téhož roku.
V posledních letech svého života pracuje Maxim Gorkij na svém
nejrozsáhlejším a patrně nejvýznamnějším literárním díle - čtyřsvazkovém románu
,,Život Klima Samgina". Jeho první díl vyšel už za Gorkého pobytu v zahraničí
ve 20. letech. Rozsáhlý román je v podstatě jakýmisi duchovními dějinami ruské
inteligence celých čtyř desetiletí od konce 70. let 19. století až do roku 1917.
Růst revoluční dělnické třídy a nakonec i spojení s bolševickou organizací /spojení
však nikoli zaslepené a organizaci za některé její projevy i kritizující/pomohly
Gorkému pochopit a pocítit , že v práci a jedině práci pro společnost a světlou
budoucnost spočívá síla , vedoucí lidi do boje s otroctvím a že jedině v této
práci se rodí nový člověk, tvůrce nového života, o kterém Maxim Gorkij
po celý dlouhý, často velmi těžký a rozporuplný život snil.
V samém závěru Gorkého života se už začíná čím dál tím více prosazovat
nová ideologie nacismus s fašismem. Gorkij proti ní ještě začíná ostře
útočit ve svých článcích v tisku. Gorkého nepřátelé však také nelení a roku
1934 mu způsobí těžkou bolest zavražděním jeho syna M.A. Peškova.
Zhruba 2 roky po synově smrti 18. června 1936 po chřipce a zápalu již
dlouho nemocných plic Maxim Gorkij ve věku 68 let umírá.
