Má to tak trochu na svědomí moje kolegyně Zdenka ze zaměstnání ve spolku Dobré místo. Když jsem od letošního jara až někdy do poloviny října prakticky pokaždé dojížděl z Kladna do pražských Bohnic na kole, vyhecovala mě zmíněná kolegyně Zdenka slovy:
,,Když to takhle půjde dál, budeš brzy z Kladna do Bohnic běhat.“
Aniž to tušila, vzal jsem ji za slovo. Umínil jsem si, že až nastane nepříznivé počasí a na kolo to nebude, tak budu do Prahy aspoň občas běhat. Od října jsem se na to připravoval.
Normálně, když nejedu na kole, dojíždím do bohnického zaměstnání vlakem a poté metrem a městským autobusem. Z Kladna na první pražskou železniční stanici Praha-Ruzyně osobní vlak projíždí obce Unhošť, Pavlov, Jeneč, Hostivice a teprve poté staví v Praze-Ruzyni. Zpočátku jsem asi 2x doběhl na tu první vlakovou zastávku mezi Kladnem a Prahou do Unhoště a během bez přerušení se vrátil zpátky. Trasa tam i zpět na Kladno až k paneláku, kde bydlím dělá 11 kilometrů a v říjnu jsem ji dokázal zaběhnout přibližně za jednu hodinu bez větších problémů. Někdy na přelomu letošního října a listopadu jsem si dal za cíl další zastávku na trati- Pavlov. Tu už jsem využil při cestě do zaměstnání a do vlaku asi 2x nastoupil, místo na Kladně v Pavlově. Další cílem byla Jeneč. V té jsem ale na vlak nenastoupil nikdy a v uskutečňování svého plánu jsem ji vynechal. Někdy v polovině listopadu jsem sice chtěl běžet do Jenče, ale protože bych tam musel čekat na vlak do Prahy skoro třičtvrtě hodiny prodloužil jsem si trasu až na další nádraží v městečku Hostivice. Zase, celkem žádný problém. Do mého cíle na nádraží Praha -Ruzyně je to z Hostivice asi 5 kilometrů.
A tak padlo mé rozhodnutí. Příště se už vydám do Prahy.
Došlo k tomu poslední listopadovou sobotu. Měl jsem jasný cíl-vlakové nádraží Praha-Ruzyně. Je to z Kladna 20 kilometrů. Pro normálního netrénovaného člověka nepřiměřený cíl, pro maratonce běžný trénink. Jenže…. Nejsem maratonec, bude mi nedlouho po Novém roce 57 let a navíc jsem kuřák. Přesto jsem z Kladna tu poslední listopadovou sobotu vyběhl někdy po 8. hodině ráno. Věděl jsem, že v pražské Ruzyni na nádraží musím být tak ve třičtvrtě na jedenáct, abych stačil příslušný vlak do Prahy-Buben, kde obvykle vystupuji. Nemusel jsem se při běhu nijak hnát. Měl jsem na dosažení cíle dvě a půl hodiny. Věděl jsem, že za takový čas musím těch 20 kiláků celkem v pohodě uběhnout. Dokázal jsem to celkem snadno a na nádraží v Ruzyni jsem byl ještě dobrou čtvrthodinu před odjezdem vlaku.
Po doběhnutí jsem byl nejen ve fyzické, ale hlavně psychické pohodě. Do místa svého zaměstnání jsem po Praze naběhal další 2 kiláky.
S těmi 22 kilometry v nohách jsem pak odpoledne odehrál na hřišti v Bohnicích téměř hodinu a půl trvající tréninkový zápas. Fotbalově jsem při něm moc neoslnil a rychlostně už vůbec ne. Ale po celý zápas jsem se snažil makat naplno a takříkajíc ,,jezdit od brány k bráně“. Kupodivu to šlo a žádnou větší únavu jsem necítil. Na cestě z tréninku domů na Kladno jsem naběhal další 3 kiláky a celkem tedy za tu poslední listopadovou sobotu naběhal 25 kilometrů. A k tomu ještě skoro hodinu a půl fotbalu.
Domů jsem se vrátil v pohodě, žádné větší pocity námahy se neozvaly.
Vystřízlivění přišlo druhý den. Ráno mě bolely nohy, především stehna a třísla tak, že jsem jen s obtížemi vstal z postele. A pohybové partie těla mě pak bolely ještě skoro tři dny. A to jsem si bláhově myslel, že jsem trénovaný. Ted vidím, že musím trénovat pořád, ale nepřehánět to, jak jsem to tu poslední listopadovou sobou přehnal. K vyšším výkonům a cílům je potřeba postupovat pomalu a přiměřeně. Důležitá je pravidelnost a hlavně vytrvalost při pravidelném tréninku.
Tři dny mě bolely snad všechny pohybové partie na dolních končetinách. Ale dokázal jsem to. Doběhl jsem z Kladna do Prahy. Důležitější než únavová bolest končetin bylo psychické uspokojení. A o ně mi šlo především a toho se mi dostalo. Proto na závěr: ,,Zdenko, moc
Ti děkuji!“
Luboš Hora-Kladno