Alfred de Vigny /1797-1863/
Francouzský romantický autor Alfred de Vigny se podobně jako jeho velký krajan Viktor Hugo také dožil vyššího věku, konkrétně 66 let.
Narodil se ve francouzské šlechtické rodině,která za revoluce přišla o většinu svého majetku.
Otce poznal už jako těžce nemocného člověka, zato však přilnul k matce, která se mu na celý život stala vzorem ženské dokonalosti. I matka, které ze čtyř dětí zůstal naživu jen on jediný, na něm lpěla a přenášela na něj svůj zájem o umění.
Podle rodinné tradice vystudoval Vigny vojenskou školu a stal se v době restaurace důstojníkem. Ale jeho touha po uplatnění a hrdinských činech , nedošla naplnění. Nudný život v posádkách a bezduché zábavy mladých důstojníků ho odpuzovaly. Po čase proto opustil vojenskou službu a žil pak střídavě na venkovském statku a ve svém pařížském bytě.
Životní zkušenosti a zklamání a přísně kritický pohled na veřejný život ho utvrzovaly v jeho pesimismu.
Když po červencové revoluci nastoupila měšťácká vláda krále Ludvíka Filipa, zaujal k ní Vigny odmítavý postoj. Opovrhoval světem,ve kterém ,,egoismus vše pohltil“ a ve kterém ,,kromě lásky k blahobytu a pomíjivému přepychu nelze spatřit nic jiného na okraji propasti.“
Vignyho pesimismus má jeden krásný rys: vyznává zásadu, že je možno být v rozporu se světem, je však nutno zachovat si za všech okolností lidskou důstojnost a čest-ta je mu ,,poslední lampou v zpustošeném chrámu“. I když je člověk přesvědčen , že ve světě vítězí zlo a nízkost, káže mu jeho čest , aby splnil svou povinnost. I zemřít je nutno hrdě a důstojně.
V jedné z jeho povídek očekává kapitán klidně smrt na potápějící se lodi, ale před smrtí hodí ještě do moře láhev s námořní mapou, do níž zakreslil ony dosud neznámé útesy , na nichž jeho loď ztroskotala. A ve své slavné básni o umírajícím vlku to autor cituje následovně:
,,Právě tak zbabělé jsou prosby , pláč i steny,
pln mužně úkol svůj,k němuž jsi předurčený.
Byť sebetěžší je a zemři posléze,
tak jako já , bez hlesu,s hrdostí vítěze.
Luboš Hora-Kladno