Začátkem druhého desetiletí 19. století byl Napoleon Bonaparte na vrcholu své moci. S vyjímkou Anglie a Ruska ovládal více či méně téměř celou Evropu. Bylo pro něho třeba se vypořádat se dvěma posledními výše uvedenými velmocemi Evropy.
Anglie však stála za kanálem La Manchem a mohla se opírat o své mimořádně silné lodstvo/nejsilnější v Evropě/. Námořní intervence na britské ostrovy proto přílišný úspěch nepředstavovala. S Anglií chtěl proto Napoleon skoncovat jinak-formou tzv.kontinentální blokády, která všem evropským zamím zakazovala s Anglií obchodovat. A bylo to právě carské Rusko, které tuto blokádu porušovalo a do Anglie ve velkém vyváželo především obilí.
Aby kontinentální blokáda Anglii skutečně vyčerpala a tak svým způsobem porazila, bylo třeba přísně ztrestat ty státy, které blokádu porušovaly.
Z těchto důvodů podnikl Napoleon v červnu roku 1812 monumentální, ale nakonec osudné tažení do Ruska. Napoleonova tažení na východ se zůčastnilo tehdy ohromné vojsko se zhruba půlmilionem vojáků. Ale nekonečné prostory Ruska nakonec i tak ohromnou armádu vyčerpaly.
Zpočátku bylo tažení úspěšné. Francouzi se bez větších problémů prodírali stále více do nitra ohromné carské říše. Rusové se k výraznějšímu střetnutí obou armád neodvažovali. Napoleonova armáda tak byla už hluboko v nitru ruské říše. Jenomže….
V rozlehlých prostorách Ruska, kterými Napoleonova armáda vítězně prošla museli Francouzi zanechávat své posádky na obranu před lidovým i partyzánským hnutím. A tak Napoleonova armáda byla bez těchto nezbytných posádek stále početně slabší a slabší. Napoleon toužil střetnout se s ruskou armádou v jediné vše rozhodující bitvě. Hlavní ruský vojevůdce Kutuzov se však tomuto rozhodujícímu střetnutí prozíravě vyhýbal, ustavičně ustupoval do nitra Ruska a tím francouzskou armádu stále více oslaboval. Přece jen však došlo mezi Francouzi a Rusy ke dvěma větším bitvám. Bylo to už hodně hluboko na ruském území u Smolenska/18.8/ a především už blízko Moskvy u Borodina /7.9/ Tyto bitvy bez jasného vítěze však spíše Napoleonovu armádu zdržely a oslabily.
V polovině září sice Napoleon vstoupil do Moskvy, ale to už byla jeho ohromná armáda minimálně o čtvrtinu početně slabší než při zahájení ruského tažení. A další pohromy brzy následovaly. Ruský car Alexandr i po obsazení Moskvy odmítl konečné mírové jednání, Kutuzovova armáda zůstala stále bojeschopná a tehdy dřevěná Moskva vzpála požáry a téměř shořela. Přezimovat v Moskvě se proto pro Napoleona ukázalo nemožné.
Francouzi zůstali ve shořelé Moskvě asi měsíc. Pak byli nuceni vydat se na zpáteční cestu. A v tuto dobu už pomalu začínala pověstná ruská zima, na kterou nebyli francouzští vojáci zvyklí.
Při ústupu z Ruska donutila stále bojeschopná Kutuzovova armáda Francouze ustupovat stejnými krajinami, kterými do Moskvy přišli. A ty byly vyrabované a bez potřebných zásob proviantu. Kromě Kutuzovových vojáků na francouzskou armádu útočily i početné a v boji velmi obratné partyzánské oddíly. Ztráty ustupujících Francouzů byly den ode dne větší a větší. To už Napoleon věděl o neúspěchu svého ruského tažení. Nakonec předal velení ustupující armády svému zástupci a na saních uprchl z Ruska.
Ústup francozské armády se brzy změnil v bezhlavý útěk z Ruska, navíc ztížený ustavičnými drobnými přepady ze strany Rusů.
Ruské Napoleonovo tažení skončilo absolutním krachem. Z někdejší půlmilionové armády se do Francie vrátilo sotva 30 000 francouzských vojáků, navíc často zraněných,nebo omrzlých.
Luboš Hora-Kladno