Poslední Žižkovy triumfy a vojevůdcova smrt
Vítězstvími Jana Žižky v bitvách u Hořic/duben 1423/ a především u Strachova Dvora/srpen 1423/ byla v podstatě zažehnuta česká občanská válka, respektive válka husitské levice s pravicí. Na zradě revoluce je u pravicových kališníků zcela zřejmý i fakt, že se nakonec neváhali spojit i s vyloženými nepřáteli kalicha -katolickou šlechtou . Proti levicovým táborským a orebitským takzvaným polním vojskům se vytvořila panská jednota sdružující kališníky s katolíky. Žižka se však nového domácího nepřítele nezalekl a dosahoval nad ním dalších vítězství. Slyšíme o několika dalších dílčích bitvách vesměs vítězných u Kutné Hory, Čáslavi, Labského Týnce, ke kterým došlo ve druhé polovině roku 1423. Přes následující zimu sbíraly obě strany síly k dalším střetnutím. Počátkem roku 1424 zvítězil Jan Žižka nad Panskou jednotou ve větší bitvě u České Skalice. Jeho další vítězné bitvy nad zrádci revoluce následovaly na jaře téhož roku v západních i severních Čechách. Když pak Panská jednota zmobilizovala veškeré své síly, rozhodl se nepřemožitelný vojevůdce pro přesun na svou základnu ve východních Čechách. Při tomto přesunu byl zdánlivě neprodyšně obklíčen mnohem početnějšími nepřáteli u středočeského Kostelce nad Labem. Byl konec jara roku 1424.
Žižka z tohoto obklíčení senzačně unikl v té době zcela nevídaným nočním přechodem Labe s převozem vozů na prámech a ustupoval ke Kutné Hoře. Nedaleko ní v červnu 1424 svedl svou poslední vítěznou bitvu. Bylo to u Malešova. Tam se opevnil na kopci a poprvé se v bitvě s mnohem početnějším nepřítelem nebránil, ale sám zaútočil. Část vozů dal naplnit těžkým kamením a ty pak pustil jako ,,tanky“ z kopce proti šikujícímu se nepříteli. Do vzniklého zmatku pak zaútočila jeho pěchota i lehká jízda. Vojsko Panské jednoty pak bylo v bitvě na hlavu poraženo.
Vítězství u Malešova otevřelo Žižkovi cestu na zrádnou pravicovou Prahu. Stanul před ní v srpnu 1424. Byl už tentokrát rozhodnut Prahu nejen dobýt, ale i zničit. Od tohoto úmyslu ho odvrátil výmluvný kališnický kněz Jan Rokycana, který do Žižkova vojska zavítal z Prahy s pokornými prosbami o usmíření obou stran. Následně opravdu došlo k usmíření mezi husitskou levicí a pravicí a byla dojednána jejich společná výprava na husitsky nepřátelskou Moravu. Ta vyrazila začátkem podzimu. Výprava snadno pronikla až na česko-moravské hranice.
Ale pak jako by sjel blesk z čistého nebe. Dne 11. října 1424 byl Jan Žižka -největší vojevůdce českých a možná i světových dějin mrtev. Ne, nebyl zabit v boji. Zemřel zcela přirozenou smrtí. Dobové zprávy uvádějí že Žižka zemřel na mor. Současní historikové tuto příčinu smrti téměř zcela vylučují. Důvod je prostý. Mor byla silně nakažlivá nemoc, na kterou v některých oblastech Evropy vymíraly celé kraje. V Žižkově vojsku z doby vojevůdcova úmrtí neexistují žádné zprávy o tom, že by někdo další z bojovníků na mor zemřel. Na co tedy zemřel Jan Žižka? Odpověď na tuto otázku zcela jasná není. Podle dobových zpráv zemřel nejdéle za týden, poté co onemocněl. Do té doby, až na oči byl prý zcela zdravý. Kroniky v případě Žižkova úmrtí hovoří o hlíze, nebo hlízách. Hlíza mohla znamenat otok, hnisavý zánět lymfatických žláz, absces, vřed. Náš někdejší vynikající lékař-internista profesor Josef Thomayer se problémem Žižkova úmrtí osobně zabýval. Vyslovil názor, že Žižku připravil o život obrovský karbunkul/nežit/, čili infekce provázená v těžkých případech velkými bolestmi a horečkami , která občas končila i smrtí. Jedná se však pouze o Thomayerův subjektivní názor. S jistotou přesnou příčinu smrti určit nelze.
Luboš Hora-Kladno