Nárok na invalidní důchod má člověk, který je nemocný, má nějaké zdravotní postižení, které mu znemožňuje nebo omezuje schopnost pracovat a má dobu pojištění. A z tohohle hlediska my rozlišujeme dva typy invalidit, dva typy invalidních důchodů a to je tzv. Invalidita z mládí. Na tento invalidní důchod má nárok mladistvý, mladá osoba, která z důvodu svého postižení nebyla schopná se připravovat na budoucí povolání a nezískala ani jeden den pojištění z tohoto důvodu. Čili nechodila na Střední školu a nezískala pojištění. V osmnácti letech lze přiznat invaliditu z mládí od těch osmnácti let. Tato osoba nemá pojištění z důvodu své nemoci. To je dobré komisi tohle vědět. A pak je tzv. Klasická invalidita kdy pro ní musí mít člověk kromě té nemoci splněnou příslušnou dobu pojištění, aby měl nárok na ten invalidní důchod a s tím já se i setkávám, protože já jsem i na Ministerstvu v komisi apod. A to je veliký problém, že oni nemají splněnou dobu pojištění ačkoliv jsou nemocný, tak nemají nárok na důchod. Kromě toho onemocnění je tohle hodně významné, protože tady se to stává u lidí s duševní chorobou nejčastěji. K tomu bych pak řekla ještě dvě věci.Invalidita klasická může být invalidita v mladším věku a invalidita dospělých. Když chodí dítě do školy na úrovni středního školství a něco se mu stane například onemocní a nemůže dál studovat. Ono je to spíš klasičtější, že si třeba zlomí nohu,páteř a něco. Může to být i duševní porucha a on nemůže dál studovat a tak mu lze přiznat ten invalidní důchod třeba i v šestnácti letech. Splní dobu pojištění a je nemocný.
A pak je ta klasická invalidita pro dospělé, kteří mají dobu pojištění i onemocnění v dospělém věku, nemůžou pracovat a mají nárok na invalidní důchod. Ale tady je to právě strašný problém, protože zvláště ty osoby s duševním onemocněním nechodí do zaměstnání a jsou třeba doma. A já mám s tímhle strašné zkušenosti, protože tyhle případy řešíme, že třeba ten člověk je doma a nikdo se o něj nestará, on nikam nechodí, nikoho to nezajímá a nic pro něj neudělají. Tady od toho jsou rodiče, sociální pracovníci, aby tohle měli v merku a prostě pro toho člověka něco udělali, protože pak se stane, že ten člověk je těžce nemocný a nemá nárok na záchranu. Tohle je potřeba říct a já to vždycky říkám a říkám to všude na přednáškách a říkám to i lékařům z rezortu zdravotnictví, aby na tohle dávali pozor, protože to jsou pak neřešitelné problémy, protože ten člověk s tímhle tempem invalidní důchod nedostane a v podstatě je bez jakéhokoliv příjmu.
Pak bych mohla říct, že ta invalidita je třístupňová, v minulosti byla plná a částečná invalidita, ale už řadu let jsou tři stupně invalidity podle procenta poklesu pracovní schopnosti a to nám říká ten zákon. Což potom je tam i ta otázka, jestli člověk může v invalidním důchodu pracovat. Můžeme
k tomu přistoupit tak, když má někdo invalidní důchod prvního a druhého stupně tak musí pracovat. Předpokládá se, že bude pracovat, protože ta pracovní schopnost mu poklesla jen částečně, čili on je schopen pracovat.
Když je někdo invalidní ve třetím stupni tzn, že mu poklesla pracovní schopnost o minimálně sedmdesát procent, tak je zřejmé, že on může zrealizovat i třiceti procentní zachovalou pracovní schopnost. Může pracovat na třetinu úvazku nebo na čtvrtinu úvazku může pracovat. Uvedu příklad, je generální ředitel a nemůže pracovat, strašně mu poklesla pracovní schopnost a on proto pak pracuje jako dělník nebo vybaluje nějaké věci. Tak tam poklesla ta pracovní schopnost a on může zrealizovat ten zbylý a daleko menší potenciál a může pracovat.
Pak je ještě jedna věc, že ještě rozeznáváme schopnosti, že ten člověk může pracovat za zcela mimořádných podmínek. To je pro určité typy onemocnění a může to být i u psychiatrických pacientů, kdy můžou pracovat, ale musí mít k ruce někoho, musí mít třeba asistenta, který jim pomáhá. Čili má ty mimořádné podmínky. Jde o slepé občany. Tak ten slepec by sám o sobě pracovat nemohl, ale při vytvoření těch mimořádných podmínek on může pracovat v plném úvazku a může dělat i vedoucí funkci, ale musí mít okolo sebe tu techniku,musí mít třeba i toho asistenta, ale to samé může nastat i u psychiatrických pacientů, kteří třeba pracují s tím asistentem. Když mají asistenta, tak mohou pracovat jako třeba v plném úvazku. Při vytvoření těch mimořádných podmínek.
Ale jinak se setkáváme s případy, že tahle situace nevede k tomu, že by byl někomu odebírán důchod. To je všechno v naprostém pořádku. Dostáváme se často do situace, kdy ten pacient je uznaný v invaliditě ve třetím stupni a pracuje na původním místě v původním rozsahu. Prostě se tam z toho pracovního hlediska nic nezmění a on normálně pracuje. Pak se může stát, že se ten invalidní důchod třeba sníží na druhý nebo první stupeň. Z mého hlediska pro účely invalidního důchodu je nejdůležitější, že ta nemoc je samozřejmá, ale nejdůležitější je mít to pojištění. Protože potom ty lidi se na to nedostanou. Řešili jsme iks případů, kdy třeba dospělý chlapec byl doma, rodiče si nevšimli, že nechodí do práce, pak nezískal dobu pojištění a byl bez prostředků. Tohle mi velmi dělá starost a je na upozornění.
Člověk pro přiznání invalidity musí mít odpracováno a započítává se i studium na Střední škole jakoby doba pojištění, na to jsou přesně tabulky, třeba u osoby starší dvaceti osmi let musí mít odpracováno pět let před vznikem tohoto onemocnění. U osob starších třiceti osmi let musí mít odpracováno deset let před vznikem tohoto onemocnění. To tam je, není to prostě celá ta doba, může to být podle zákona ta vymezená doba, ale prostě ta doba pojištění musí být.
Dotaz: Úřad Práce vyplácí u DPP pouze jednomu zaměstnavateli. Že je někdo zaměstnaný jenom za tři tisíce a mohl by si najít i jiného zaměstnavatele, který poskytuje chráněná místa a nemůže, protože ho to směruje. Na chráněné místo je to až 15 700,– Kč čili plat má dvacet tisíc a to nepočítám asistenční služby. Proč by nemohlo být, aby člověk s invalidním důchodem mohl pracovat u dvou zaměstnavatelů, kteří poskytují chráněné místo, chráněné pracoviště atd. Tak tohle si myslím, že je velká díra, mohlo by se to zastropovat, ale ty lidi to nejsou schopný sehnat, potřebují tenhle formát pracoviště, ale jsou rádi, že se uchytili tady, ale mohli by si třeba někde vydělat i čtyři tisíce. Což je daleko pod částkou, co zaplatí Úřad Práce 15 700,– Kč po té Novele.
Já mám invalidní důchod druhého stupně, máme my nějakou, že mám 51% neschopnosti a jsem omezen výší úvazků.
To se takhle nedá říct, záleží na tom zhodnocení. V minulosti byl výdělek a počítal se pokles na výdělku a mohl jste si vydělat jen určitou část a tohle už neexistuje. Záleží na tom zhodnocení schopnosti práce. Už se nezabýváme těma výdělkama, ale tou schopností práce, tak že když je schopen pracovat na nějaké nižší práci, která klade nižší nároky na ten zdravotní stav, tak pak by třeba mohl dělat i na dvou úvazcích.
Když si zažádám o invalidní důchod,může to být uhrazeno už i za minulost? Nebo je to striktně dané? Má důchod přiznaný, ale diagnózu dávno předtím, může se to vyplatit zpětně před tím datem podání?
Invalidní důchod vyplatí ČSSZ od data od kdy je ten důchod uznaný. Od té doby, kdy je schválená invalidita. Když si požádáte o důchod a doktor zjistí, že tu nemoc máte už deset let, kvůli tomu jste nepracoval, tak klidně může dát vznik invalidity před deseti lety. Tím že se dá ten vznik invalidity deset let zpětně tak třeba na tu dobu pojištění dosáhne. On třeba pracoval a pak onemocněl, pak zůstal doma, akorát chodil k lékaři, ale nic se neděje, až po nějaké té době se někdo vzpamatuje a začne se o toho člověka starat a požádá si o důchod, tak posudkový doktor když prozkoumá tu dokumentaci doloženou a když zjistí, že dejme tomu už před těmi deseti lety už ten člověk nebyl schopný do té práce chodit, tak může tu invaliditu dát klidně takhle.
Ale tady bych upozornila na další věc. Ty lidi když jsou takhle doma, tak oni k tomu doktorovi nechodí. Nikdo je tam nedonutí a nedotlačí nebo nikdo to nenavrhne nikdo to neudělá a pak ty případy o kterých já mluvím jsou takové, že on je deset let doma,deset let nebyl u doktora, oni nejsou nálezy a ten posudkový doktor, když to pak dostane do ruky, tak on to nemá z čeho vzít, kde to datum vzít. S tímhle máme zkušenosti a třeba i u soudu a už jsou i zkušenosti i v tom smyslu, že ten soud je třeba bere v potaz výpovědi sousedů a od těch lidí okolo zjišťují, že ten člověk opravdu byl doma a nemohl pracovat a nikam nechodil, trošičku se tahle situace snaží prostřednictvím těch soudů řešit. Protože ten člověk k tomu doktorovi nechodí, protože je psychiatricky nemocen, tak on za to nemůže. Protože je psychiatricky nemocný. Tak on tam nejde. On musí mít okolo sebe někoho, kdo na něj dohlíží a kdo prostě tohle to zařídí nebo zavolá doktorovi i praktickému doktorovi. On třeba nebyl deset let u praktika. Na tož u psychiatra. Ale když se to takhle protlačí, když ta rodina zavolá tomu psychiatrovi a praktikovi a praktik to zařídí a navštíví ho a jsou ty nálezy v té dokumentaci, že je to někde prostě podchycené, tak se s tím dá něco dělat.
Když má někdo trojku invalidní důchod, tak to chce, aby při přezkumu koukali, jestli dělá oficiálně na nějaký zkrácený úvazek, což je do 30% pracovní schopnost. Oni ty lidi potom dělají na černo, dělají na DPP, už jsou podchycení v registru ČSSZ. Když máte trvale přiznaný invalidní důchod tak to máte trvale a neměl by po letech na Vás přijít přezkum. Ale může se stát, že dobrý soused na Vás pošle udání na ČSSZ a někdy jsou to i kamarádi. Že dělá tohle a tohle, chodí někam, běhá třeba maratony a podobně a pak se vyvolá kontrola toho důchodu a přešetří se to. Ale jinak normálně ne. Když je to trvale, tak je to trvale.
Mě by zajímalo, jestli se někdy uvažovalo nebo uvažuje o tom, protože zdravotní stav u lidí
s duševním onemocněním kolísá, někdy je Vám dobře, někdy je to horší a pro nás ten invalidní důchod může být jakási pojistka, když vypadneme, tak máme alespoň něco. Je nějaká diskuse na toto téma?
To by měl hodnotit ten posuzující doktor a měl by to zhodnotit v průměru jak to je. Když třeba dva dny jste v práci a jeden den v práci nejste,tak vůči tomu by se mělo přihlížet, že se to takhle nějak zhodnotí.
Já ještě k těm kontrolám, protože řada lidí se obává práce třeba i na částečný úvazek, když dojde
k nějakému přezkumu, když zjistí, že jsou schopni pracovat.
To se může stát, ale ten člověk s invalidním důchodem prvního a druhého stupně tak tam se předpokládá, že bude pracovat. Samozřejmě, že by měl pracovat na nějakém lehčím místě na zkrácený úvazek apod. A u té invalidity třetího stupně se předpokládá, že bude realizovat jenom třetinově to je těch 30% na nějaký malý úvazek anebo v nějakém lehkém zaměstnání by pracovat mohl, to je potom závislé na tom doktorovi, co má ten pacient v záznamech a jak tohle vyhodnotit.
Nemusí mít strach, ať pracují, tady jde o to, že oni by měli pracovat. Ten invalidní důchod je náhrada za ztrátu na výdělku z důvodu neschopnosti pracovat. Pokud pracovat jsou schopni, tak by pracovat měli i za cenu, že se jim ten důchod o jeden stupeň sníží. Ale být v té práci je i pro lidi
s duševním onemocněním.
Vnímám tuhle obavu jako relevantní, že se třeba hodně omezí v některých věcech.
Když má člověk duševní onemocnění, tak má období, že je mu trochu lépe, ale pak samozřejmě dojde k tomu propadu a od toho by ten invalidní důchod měl být posuzovaný jako že to není stabilní. To zlepšení z toho zdravotního stavu není stabilní.
Dá se to samozřejmě zprůměrovat, ale ten doktor si tohle musí zjistit, protože ten člověk v období toho propadu může mít pracovní neschopnost.
Ale on třeba ten propad může pak trvat i dva roky. Nebo i déle.
Pracovní neschopnost je až dva roky. Může se to takhle kombinovat.
Když si člověk třeba zlomí páteř a začne pak chodit, tak ten stav se více méně zlepšuje a asi už tam nedojde k tomu, že by zase ochrnul, ale u toho člověka s duševním onemocněním je to opravdu nemůže být to zlepšení bráno jako definitivní.
Já jsem pracovala léta v příspěvku na péči a já jsem měla veliký problém s posudkovými lékaři.
To bylo někdy neuvěřitelné, co oni napsali. I proti lékařským výsledkům, i proti šetření sociálnímu brali jako srandu, kterou jsem zjistila a někdy jsem to brala, že oni Vás nikdy nevidí nebo pokud se tam ty lidi dostanou nahoru někam do šestého patra, ale běžně se ty lidi nezvou a problém je v tom, že třeba napíšou rozhodnutí proti všemu, co tam máte jako lékařské zprávy a sociální šetření a oni říkají pacientům ať se proti rozhodnutí odvolají. Tečka. Takže tam nemáte žádnou šanci takové hle věci změnit.
Ta invalidita se řídí právním předpisem, kde jsou ty zdravotní postižení uvedené v patnácti kapitolách přílohy Vyhlášky a patnácti se zdravotním postižením kde jsou roztříděny podle výše toho postižení. Je tady možnost srovnání, když ten člověk je zdravotně postižený tak, kde to není
v té Vyhlášce uvedené v té Příloze, tak se to v té funkční stránce přirovná k tomu postižení, které tam uvedené je. Ten doktor má trošku něco pevnějšího, má se čím řídit a ta tíže postižení je tam popsaná. Je to takové snazší posuzování. Kdež to to posuzování Příspěvku na péči ve druhém stupni závislosti je velice obtížné a z mého hlediska je to nejobtížnější posuzování zdravotního stavu pro nějakou dávku, protože tady opravdu nemáte žádná přesná kritéria. Ve Vyhlášce samozřejmě máte, co posuzujete, jestli ten člověk je schopen se najíst a podobně. U toho stupně závislosti se vychází ze zdravotního stavu z lékařského nálezu ošetřujících lékařů, což je někdy velký problém. My když vidíme ty lékařské nálezy, tak je to i z hlediska toho doktora i velice zvláštní, že se udělá nějaký nález, ale když si jde člověk zažádat o Příspěvek na péči, tak on ten Nález je jiný.
A ještě je tam dole napsáno: Doporučuji přiznat Příspěvek na péči v plné výši. Tak to už signalizuje to, že on vůbec neví, o čem mluví. Protože v plné výši je čtvrtý stupeň a ten je pro ležícího pacienta. Tady máme trošku problémy s těmi nálezy, ale my si samozřejmě ty lékařské nálezy prošetřujeme. Můžeme si i vyžádat další, můžeme si říct o dokumentaci od praktického lékaře. Takže ten zdravotní stav si můžeme naprosto ujasnit a pak tady máme to sociální šetření, které musíme dát do souladu s tím zdravotním stavem. Může se stát že zjistíte, že tomu člověku po té zdravotní stránce nic není, ale potom v sociálním šetření není nic schopný. Je to velice obtížné a u lidí s duševní poruchou je to ještě obtížnější, protože tam samozřejmě ten duševní stav nebo ty změny tam jsou. To je potřeba velice citlivě a vážně zhodnotit tohle. Já přiznávám, že ten Příspěvek na péči je z hlediska posuzování hrozně obtížný.
Ale ty lidi a ty rodiny jsou na to závislé a je to na svědomí toho doktora. Pokud ten člověk nesplňuje nějaká kriteria osobnosti, tak se může stát, že ho pak velmi poškodí a ten sociální pracovník nemůže nic dělat.
Není to na svědomí, ale na odbornosti. Protože na svědomí když ty příběhy čtete, tak byste každému dali čtyřku hned. Já ten zdravotní stav také posuzuji a teď jsem četla případ zdravotního stavu a to bude na čtyřku, ale v sociálním šetření zjišťuji, že ten člověk všechno zvládne. Ono je to opravdu obtížné.
Možná že kdyby chodili do terénu nebo si tam ty lidi zvali, tak možná by měli nějaký odrazový můstek.
My v té invaliditě jsme měli zadaný Projekt posuzování invalidity pro lidi s duševním onemocněním a to už máme několikrát a ještě se nám na to nepřihlásil žádný zpracovatel. Který by tohle zpracoval, protože to je tak obtížné, že už máme čtyřikrát tento Projekt vyhlášený jako i nějakou revizi a podobně a prostě to nejde. Ale z hlediska toho Příspěvku na péči máme teď Projekt kdy se to jmenuje Revize kritérií pro hodnocení funkčních schopností u lidí s duševním onemocněním v rámci posuzování Příspěvku na péči. Aby reflektoval to postižení. Na tom se teď pracuje a to bude do konce roku 2025 hotovo. Tady to budeme mít k ruce a uvidíme. Toho posuzování stupně závislosti se přihlíží k posuzování Příspěvku na péči v Německu. Tam se porovnává jak to dělají tam a u nás. Tady se uvažuje, že by se to posuzování stupně závislosti upravilo a právě se to přiblížilo k Příspěvku na péči v Německu. V tom Německu je pojištění na ten Příspěvek na péči. Ty lidi jak jsou na důchod pojištěni, tak jsou pojištění i na Příspěvek na péči a pak z toho čerpají, což u nás není. Tam je to postavené na práci a posuzování. Ty lidi vyplňují
v Německu podrobný dotazník a posuzují to nelékařští pracovníci a lékař to posuzuje jenom
v případě nějaké nesrovnalosti nebo jestli je ten nález zdravotně obtížný, tak si ho k tomu přizvou a tak. A takový podobný systém se bude plánovat i u nás, že se dá více na to sociálno a bude to posuzovat ten nelékař. To je teď ve hře.
Zasáhnout nebo obhájit toho člověka při tom rozhodování, jestli je ten účastník o kom se rozhoduje přítomen nebo je i bez něj to rozhodnutí týkající se invalidního důchodu.
Jedna věc je posouzení zdravotního stavu, ale to není rozhodování. A pak je rozhodnutí o důchodu.
To dělá úředník na ČSSZ. Při tom posuzování zdravotního stavu tím lékařem, tak si toho pacienta můžou pozvat, ale většinou to nedělají, protože dnes došlo k takové změně, tak že je snaha aby to posoudil ten doktor, který má k tomu posouzení lepší přístup. Spíše se to dělá v mé přítomnosti, ale pak jsou ještě odvolací komise od Ministerstva Práce, když člověk nesouhlasí s přiznáním důchodu a jeho výše, tak se může odvolat. Tam posuzují u té komise a ty si velmi často toho pacienta zvou. Pak je to posouzení v přítomnosti.
Jestli mluvíte o rozhodování, tak to rozhoduje úředník. A lékař ten nerozhoduje on usuzuje. On posuzuje zdravotní stav a na základě posudku někdo jiný rozhodne. Ten posudkový doktor vychází z nálezu praktického lékaře všech odborných nálezů, musí mít psychiatrii, u dětí je možné psychologické vyšetření, když mluvíme o duševních poruchách. On musí mít ty podklady a na základě toho se vypracuje posudek. Na základě toho posudku a zhodnocení doby těch pojištění pak se vydá rozhodnutí o důchodu.
Když se přestali ty lidi zvát, jestli si tím nepřidělalo Ministerstvo práci, protože vlastně spoustu věcí je rozhodnuto od stolu, že toho člověka fakticky nevidí. Rozhodne se jen na základě toho, jaká je asi představa o diagnóze, ale že ty fyzický projevy jsou kolikrát jiné nemluvím jen o duševním onemocněním ale celkově. Takže kdyby tam ten člověk přišel fyzicky, tak je asi větší šance, že ten doktor posoudí ten jeho skutečný stav a ne na základě toho, co je napsané na papíře a vlastně ten člověk s tím nesouhlasí, protože jeho faktický stav je úplně jiný. To jeho onemocnění ať je duševní nebo jakkoliv jiné ho limituje a ten člověk se musí odvolávat, musí to zase řešit dál. Jestli když se zrušily ty fyzické přítomnosti těch pacientů u těch komisí posudkových, jestli se tím spíše nepřidělala práce.
Na první instanci posuzuje lékař, je jeden, je to samoposuzovatel. Na základě těch lékařských nálezů, které my máme, ten lékař toho člověka posoudí daleko lépe než když tam u něj bude sedět a bude mu něco říkat. On ho tam nevyšetřuje a když by ho měl vyšetřit jako klasicky svlékněte se do půl těla a já vás vyšetřím, lehněte si a podobně, tak to bude trvat hodinu a on neudělá žádné posudky. Ty udělá tři denně dejme tomu.
Dalším problémem je, že je strašný nedostatek posudkových lékařů. My musíme s tím počtem, který máme tu práci udělat. A když já budu mít pacienta s duševním onemocněním, tak já můžu mít nález psychiatra, který mít bude i několik těch nálezů od psychologa, internisty, neurologa.
Já z toho vyjdu, samozřejmě si to připravuji všechno doma a pak to tam všechno uděláme s tou tajemnicí. Ale když tam ten člověk je, tak se ukazuje,že prostě to nemá takový přínos.
Trošku jiná situace je v těch posudkových komisích a to jsou odvolací komise. Posudkové komise tady byly za socialismu. V posudkových komisích Ministerstva práce v rámci odvolání, tam je situace trochu jiná, protože tam jsou tři lidi. Tam je ten posudkový doktor, pak je odborník, odborný lékař, který je vybrán na základě toho hlavního onemocnění toho pacienta, takže tady by byl psychiatr a pak je tam tajemnice, referentka, která to zapisuje a oni potom o tom hlasují. A když si tam toho člověka pozvou,tak ten odborný lékař tam skutečně toho člověka vyšetřuje. Je to zařízené tak, že tam je i lůžko, je tam zástěna, takže ten pacient tam skutečně je vyšetřený, je to spíše pro ty pacienty s interními, neurologickými chorobami. U té psychiatrie tam je to věc rozhovoru a to vyžaduje delší čas, to není tak úplně ideální. Jsou tam psychiatři a prostě to hodnotí. To je ta situace trošku jiná.
Když ten lékař zjistí, že ten člověk třeba sportuje, tak on většinou ten sport lidem s duševním onemocněním hodně pomůže, protože ten mozek vyplaví ty endorfiny štěstí, ten dopamin se zlepší v tom mozku a ten mozek pracuje potom jinak. Třeba hipoterapie je dobrá při duševním onemocněním.
Prostě tohle všechno musí ten posudkový doktor zhodnotit. Jakou práci on dělá. To že sportuje tak to nemá vliv na tu invaliditu. Ono je to jakoby svým způsobem provázané.
Je to lepší než ten člověk leží, když začne něco dělat.
Je otázka jestli má mít nárok na invalidní důchod.
Ale ten člověk je opravdu nemocný.
Je to jako u práce, je práce a práce. Když ten člověk dělá plný úvazek ve fabrice a je něco jiného když člověk dělá plný úvazek jako peer konzultant.
A k tomu všemu se musí přihlížet.
U odvolací komise když je člověk nespokojený s rozhodnutím invalidního důchodu, tzn., že tam třeba není plně diagnóza mezi dobou vyřizování důchodu se mohlo něco změnit a neprolnulo se to tam, do kdy se dá odvolat k té komisi na vašem Ministerstvu?
Tohle je věc soudu. Mluvíme o invaliditě a když nesouhlasí člověk s rozhodnutím invalidního důchodu ČSSZ, tak musí podat žalobu k soudu a soud si vyžádá ten posudek posudkové komise a když ten člověk s tím nesouhlasí, tak to řekne tomu soudu a soud si vyžádá doplnění toho posudku nebo si může vyžádat srovnávací posudek od jiné komise z jiného kraje třeba. To je věc soudu. Když nesouhlasíte s posudkem posudkové komise.
Pokud je nějaký stav, je rozhodnuto o prvním stupni a ten člověk se zhorší. Tak si musí požádat na ČSSZ o další stupeň invalidního důchodu.
A když by byl někdo nespokojený a nešel by k soudu, tak by mohl za čas požádat o přezkoumání invalidního důchodu na základě nových skutečností.
Otázky z Platformy:
Jakým způsobem je vybírán konkrétní posudkový lékař při posuzování stupně invalidity v případě člověka s duševním onemocněním?
Ten lékař posuzuje případ, který on dostal k posouzení. Posudkový lékař je lékař, který má atestaci z nějakého oboru jako třeba já jsem internista a pak si udělá nástavbový obor na posudkové lékařství. A jaký je ten základní obor, tak to je různé, to můžou být všechny psychiatr, ortoped, neurolog a podobně a pak si udělá nástavbu z posudkového lékařství a je z něj posudkový lékař.
Ale už se nepřihlíží k tomu, že třeba původní profesí byl psychiatr. Tady nejde o to, když posuzují
u psychiatra, tak si vyberou psychiatra, který má první atestaci z psychiatrie a pak má tu nástavbu.
Ta atestace z posudkového lékařství je založena na tom, že tam určíme všechny obory, my tam projdeme vším a pak hodnotíme to a učíme se z toho hlediska posuzování zdravotního stavu a pak děláme atestační zkoušku.
U té odvolací komise tam je to jiné, tam si u těch psychiatrických pacientů pozvou jako přísedícího lékaře s odborností psychiatrie. V tom odvolání ano, ale v té první instanci to není možné. Je 80 posudkových lékařů v celé republice.
Ty posudky nejsou někdy kvalitní. Myslím si, že těch posudkářů je strašně málo a to byli často bohužel velmi staří lidé a někdy ta kvalita odpovídala tomu, že to není až tak kvalitní. Jednak toho mají moc a jsou už starší.
Musíte si uvědomit, že posudkové lékařství je velmi neatraktivní obor. Sem nikdo nejde z dobré vůle. Většinou k nám jdou lékaři, kteří třeba nechtějí sloužit v nemocnici. Já jsem odešla z interny kvůli službám. To máte šest, sedm, osm služeb v měsíci, kdy nejste doma.
Takže z těchhle důvodů k nám chodí. Nebo je chirurg, který má nemocnou páteř, nemůže operovat a potřebuje mít sedavé zaměstnání, tak k nám přijde. A je to velmi neatraktivní povolání, protože nám každý takhle nadává.
Ale to je takhle ve všech oborech. Někdy je někdo lepší a někdy je někdo horší.
Zavedla se pozice odborný lékařský pracovník,což jsou sestry, rehabilitační pracovníci, terapeuti, kteří získali certifikovaný kurz v tom oboru a posuzují zdravotní stav. Třeba hlavně k tomu účelu Příspěvku na péči. Člověka ze školy nechceme, ten musí mít zkušenost s tou medicínou a musí mít atestaci v nějakém oboru a teprve pak může přejít k nám.
Ta státní služba byla, že mohli pracovat do sedmdesáti let věku.
Co bychom my duševně nemocní mohli udělat,abychom vám ulehčili práci?
Jediné je mít bezvadné nálezy,chodit pravidelně k doktorovi a mít nálezy. Musíte mít ty nálezy
od praktika a pak ty odborné nálezy od psychiatra.
Na jak dlouho se to zohledňuje?
Vy si požádáte o ten důchod a klasika je, že se ten zdravotní stav posuzuje k tomu podání té žádosti.
Ta věc funguje tak, že ten člověk pracuje, pak se objeví nemoc, on z důvodu nemoci je v pracovní neschopnosti, která mu trvá rok, ale po prodloužení může trvat až dva roky a pak se uvažuje, jestli ten člověk bude schopen dál pracovat nebo nebude. A pak se ta pracovní neschopnost třeba ukončí
a ten člověk si zažádá o invalidní důchod. A ten důchod invalidní navazuje na tu ukončenou neschopenku. Tohle je prostě klasika, takhle to má být.
Ale pak jsou právě ty situace, kdy ten člověk k tomu doktorovi nechodí a leží doma a nikdo o něm neví, nikdo se o něj nestará a pak se může stát, zažila jsem to, po deseti letech to začalo být rodičům divné a začali se shánět, co by s klukem udělali a on nemá žádné to pojištění. Tak že buď nedostane nic, invalidita je uznána, ale ten plat nedostane, protože nemá tu dobu pojištění, ale může se stát, že se doloží, že ta nemoc nebo to zdravotní postižení a je to nejčastější u těch psychiatrických pacientů,že oni z důvodu té nemoci nikam nechodili a najde se tam na začátku klidně před těmi deseti lety, tak pak se může stát, že ta invalidita je uznána zpětně. Ale to je výjimečný případ.
Klasika je pojištění, nemoc, důchod.
Znám spoustu případů, kdy lidé dostudovali, chtěli začít pracovat, odpracovali čtvrt, půl roku a pak už nemohli dál, přestali pracovat, ale tím, že začali pracovat a neodpracovali z toho důvodu toho pojistného, tak vlastně mají nárok na invalidní důchod, ale ten není vyplácen.
Protože nemají tu dobu pojištění. Kdyby se třeba ten vznik invalidity dal zpětně k tomu, když ten člověk ukončil školu a půl roku pracoval a kdyby ta nemoc vznikla.
On už tu nemoc měl.
A pak že přestal pracovat, to je důkaz, že se ta nemoc projevila, tak my tu invaliditu můžeme dát zpětně.
Často lidé říkají: Mám invaliditu, ale nemám vyplácen důchod.
Co mě nejvíc trápí je to, že ten člověk je nemocný, je invalidní, ale nemá nárok na důchod, protože nemá tu dobu pojištění. Proto já na tu dobu pojištění vždycky upozorňuji, že tohle je potřeba hlídat.
A nebyla by možnost, že by se to zmírnilo, protože ta nemoc má čtyři faktory biologický, psychologický, sociální a spirituální a když ten sociální prostě vypadne, tak ten člověk bude mít velké existenční starosti a kvalita života se velmi, velmi snižuje.
Ale proč k tomuhle došlo, protože se o něj nikdo nestaral. My těm lidem nedokážeme pomoct, protože když nemají tu dobu pojištění, tak prostě na ten důchod nedosáhnou.
A když je to vysokoškolák, tak ten má už nějakou dobu pojištění? Ano ten má.
Informace lze získat na e-portálu ČSSZ.