Kořeny moderní charity jsou v osvícenství. Západoevropské je orientované pouze na člověka a německé ( křesťanské ) je přesvědčení o náboženské toleranci.
Nikomu nelze vnucovat víru, aby se lidé snášeli bez rozdílu vyznání. Je to úcta k lidskému rozumu a respekt před lidskou důstojností a svědomím. Jde o náboženskou pochybovačnost a nedůvěru. Pruský král Fridrich II. řekl, že každý
musí dojít ke spasení podle své fazóny.
V Anglii proniklo osvícenství do protestantských církví. John a Charles Wesleyové poznali sílu pietistické zbožnosti. George Witfield horlivě kázal a jeho sbory konali charitativní činnost. Zastával názor, že víra musí být nějak vidět.
V Severní Americe působili metodisté a Jonathan Edwards. Aktivita metodistů byla plánovitější než u pietistů. Roku 1776 v Severní Americe byla za pietistů úplná odluka církví od státu. Byla položena otázka: „Jaký je přínos církví pro všechny lidi?“ Začalo se péčí o nemocné, opuštěné děti a vězně.
Koncem 18.století došlo k rozvoji ve všech církvích Anglie a Ameriky. Šlo o úsilí získat svět a účinně pomáhat člověku. Roku 1799 došlo k založení náboženské a traktální společnosti. Britská zahraniční společnost šířila bibli a nazývala se biblickou. Byly zřizovány nedělní školy, ve kterých se četla bible. Do všech končin světa docházeli misionáři a vydávali literaturu. Šlo o víru, ale především o to, aby křesťanství sloužilo člověku. Britské impérium rostlo.
Roku 1776 v Americe dochází k válce severu proti jihu a deklaraci nezávislosti.
Ve Skotsku se církev proměnila v presbyteriánství a je potřeba pomáhat těm, kdo to potřebují. Kristus je jediný pán v církvi a je třeba poměry změnit. Dochází k tvorbě svobodné Skotské církve. Pomoc městskému dělnictvu spočívá v budování malých sborů a vykonávání charitativní činnosti. Vytváří se křesťanská misie mezi pohany a lidmi. Podmínkou je, že přístup má být ke všem stejný. Jde o Anglo-Americký protestantismus.
Počátek 19.století se projevil i na Evropské pevnině. Hledá se odpověď člověka po pravdě, která není z tohoto světa. Pan Ulsberger založil německou křesťanskou společnost, jejímž centrem se stala lékařská Basilej. Jednalo se o Nové probuzení, tzv. službu pro všechny.
Bylo to v období rozmachu francouzské revoluce a vítězstvím nad pruským králem. Bylo vysvětleno jaké jsou jejich kořeny a co se má dělat. Mluví se
o idealismu, který se projevil v roce 1848 a jednalo se o spravedlivý Boží trest.
Probuzení působí v lidu a v měšťanství ve městech Hamburku, Porýní a Brehm.
Stavělo se proti osvícenství, co se dělalo a vyvinulo činorodou prací pro Boží království. Plošně byly zakládány biblické a traktální společnosti a mezi pohany se rozvíjela Misie ve Švýcarsku a 160-ti samostatných státech.
Johannes Wichern měl evangelizační snahu založit výchovný ústav v Hamburku, kterému se říkalo drsný dům.
Roku 1836 Theodor Friedner zahájil práci evangelické diakonie. Díky tomu vznikají církví podporované veřejné nemocnice Bethel a Biethel. Jsou to instituce dodnes fungující. Cílem je získat na svou stranu dělníky.
Roku 1848 vznikl Komunistický manifest. Bylo to mezinárodní Probuzenecké hnutí. Že jsou stejní křesťané v jiných zemích. Radost lidí byla veliká, protože hledali službu, která je spojuje. Měli heslo: „Zvěstvování v akci“, které vzniklo
po roce 1810 ve Francii v Ženevě.
Francouzská revoluce proběhla krvavou cestou ve Francii za náboženské svobody. Evangelíci přicházejí ze Švýcarska ( Hauke ). Ve Švédsku vzniká hnutí čtenářů a ve Finsku to zapůsobilo na celou církev. Je třeba soustředit se na člověka, kterému je potřeba pomoci. Křesťanská víra vyznává, že je třeba sloužit celé společnosti. Panovníci jsou posíláni na popraviště.
Jak je to s Luterskou německou církví: Idealismus alespoň jeho část ústí do romantismu. Jde o cílový život rozumem nespoutaný a stálý pokrok. Romantikové se obraceli zpět do minulosti, bylo to v módě.
Německy mluvící svět 300 let od roku 1517 šířil Lutherovy teze, nacionalismus dospěl k tomu v Německu. Roku 1870 je Evropa křesťanská, Německo je křesťanské a odchází od katolické nauky. Bohatá města se to snaží praktikovat v praktickém životě.
Co je sjednocovalo: kde je lidská svoboda pod Božím zákonem. Lidský život je předurčen jako kapička proudu řeky. Člověk je určen osudem. Člověk si nemůže dát program svého života, co se stalo a muselo stát. Hegel říká, že to co je skutečné je dobré.
Osvícenství stavělo zákon, který nebyl na nitru člověka. Ukazovalo rovným právem a mělo zájem o Asijské národy.
Německý idealismus rozlišoval mezi lidmi. Z tohoto idealismu vedlo nové pojetí národa. Podle Hegela dochází k národnímu určení až ve státu: Co je pravda a právo. Smutek, duch veškerenstva. Zvrhlé je to kdo určuje, kdo má žít a kdo nemá žít. Fridrich Daniel Ernst Schleiermacher zařadil teologii nacionální a oddělil filozofii od teologie. Přenesl těžiště křesťanství do člověka a jaké ovoce to nese, bylo to koncem 30-tých let 19.století a 100 let to bylo pod vlivem tohoto proudu.
Francouzská revoluce a porážka Napoleona znamenaly rovnost, volnost a bratrství. Evropské národy chtěly konstituční socialismus. Do roku 1781 kromě charity žádná veřejná moc nebyla. Panovník Josef II. fandil osvícenství a založil obecně prospěšné instituce. Byl to obrovský boom všech těchto státem podporovaných institucí. Byla založena Všeobecná nemocnice ve Vídni.
Od roku 1815 do roku 1848 stát charitu nepouští ze svých rukou a vznikají různé odborné školy, chudobince a starobince. Jedná se o fenomén nazývaný Pozdním osvícenstvím a je to vedeno určitým směrem. Roku 1848 vzniká Ústava, dochází ke zrušení nevolnictví ( roboty ) a je to záležitost katolické církve.
Zdroj: Přednáška pana profesora Láška na HTF UK v předmětu Křesťanství
z roku 2019